Výprava v Nové Cerekvi o podzimních prázdninách
Výprava do Nové Cerekve
O podzimních prázdninách jsem jela s dětmi do Nové Cerekve – na tradiční podzimní výpravu. Ještě teď vzpomínám, pokolikáté. Jestli jsem si dobře vzpomněla, tak já popáté, jinak takováto výprava byla pošesté. Letos byla trochu jiná v tom, že bylo podstatně méně dětí, do pondělního rána jich bylo 16 + pět dospělých. A také to letos byl docela i odpočinek pro dospělé, tedy pro mě určitě, k tomu se ale postupně dostanu.
Vlakem nás jelo dohromady 11, což oproti začátečnickým 25 dětem byla pohodička, a tak cesta neuvěřitelně rychle uběhla, ač jsme dvě a půl hodiny cestovali. Bylo totiž málo dětí na to, aby se pořád někdo ptal, zda už tam budem a jak ještě dlouho pojedem apod. Na nádraží v Cerekvi na nás jako jindy čekali „Brňáci“, naložili jsme věci Romanovi do auta a hurá na dočasné útočiště. Tam jsme se uvítali s dalšími šesti dětmi, které tam již přivezli někteří rodiče.
Při čekání v Táboře na vlak se děti ještě stihly vylekat, zda bude něco k večeři, že tentokrát nikdo z nich žádnou svačinu nemá, ale hodný Zden s Mirem na to mysleli, já jsem také něco přivezla, takže všechno bylo, jak má být. Tedy skoro – až na malé dohadování, že holky budou mít pro sebe celé dřevěné podkroví a kluci budou dole rozděleni do dvou nově opravených pokojů. Kluci sice remcali, ale ke zlobení v podkroví si příležitost stejně našli.
Na popud Zdena jsme od sobotního rána pořádali malý celo-pobytový turnaj holky x kluci x vedoucí, s tím, že když vyhrají holky, vedoucí jim něco koupí, když vyhrají kluci, též jim vedoucí něco koupí. No jo, co když ale zvítězí vedoucí? Na to radši ani nemyslet. Hned v úvodu jsme závodili v rozkládání a ve skládání hlavolamů a do oběda děti ještě stihly partičku v Mikádu. Po dobrém obědě má být siesta a tu jsem si fakt udělala – poté, co jsem chvíli četla knížku, jsem si řekla, že si lehnu, jenže pořád sem někoho napomínala, a když jsem konečně usnula, tak si matně pamatuju, že tam přišel Zden mi říct, že budeme hrát s dětmi Mikádo. Ale on byl tak hodný, že mě nechal spát, a to jsem fakt potřebovala, abych mohla s nimi fungovat až do konce. Odpoledne jsme ještě házeli míčem na koš. Vypadalo, že vedoucí prostě nemůžou vyhrát a jasnými favority byly holky. K večeru se k nám přidala naše mladičká vedoucí Lenka, která přijela vlakem v šest. Některé holky chtěly jako na táboře ukončit den u ohně a po delším pokusu se to podařilo. Bylo to pěkné, zazpívali jsme si písničky, Zdenovi jsme udělali radost „Zdenovkou“ – „Můj Bůh je můj štít“ a hlavně misijní hymnou dětí „Pošli mě, půjdu já“. Také jsme lovili z hlavy různé křesťanské ukazovačky jako „Kdo stvořil mrkající hvězdy, …, píchající ježky, … jeho, tebe i mne…“ nebo „Když vím, co Ježíš pro mne udělal, já nemohu jít nikdy zpět, aleluja“, což se dětem překvapivě líbilo a vydržely u toho.
V neděli jsme někteří šli na mši svatou, ale odpoledne po procházce jsme si všichni udělali pobožnost, při níž jsme si nedělní evangelium přečetli, popřemýšleli o tom, co si z toho můžeme vzít do života. A že to bylo dost přiléhavé. Bylo o tom, že máme milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou sovu myslí a svého bližního jako sám sebe. Ještě v ten den jsme odehráli obíhanou v pin-pongu a šipky – tam už to s vítězstvím tak jasné nebylo. Šipky totiž díky výbornému poslednímu hodu Mira vedoucí vyhráli.
V pondělí jsme se chystali na výlet nedaleko vlakem. Bylo to jen dvě zastávky zpět k Táboru. Tak a teď můžete vzít jízdní řád a hledat. Je to asi pětitisícové město s farním kostelem sv. Michaela, se zámkem s velkou kaplí, nalezneme tam také synagogu či židovský hřbitov. Kvůli tomu jsme tam ale nejeli. Mimo jiné je to také nové působiště našeho bývalého faráře. A tak jsme ho jeli zkontrolovat. To totiž byla jedna z mých prvních reakcí na oznámení o jeho odchodu, ale s tím rozdílem, že nás přijede navštívit on. Tak jsem mu to trochu „zjednodušila“. Již dříve jsem vše potřebné domluvila, P. Jaroslav nakoupil buřty a pečivo a přichystal nám oheň. Tohle všichni věděli, co ale nikdo kromě Zdena nevěděl, že tam také přijede má sestra Anička s mamkou - a to udělalo našim neteřím a synovci radost. Protože převážely panu farářovi ještě nějaké věci, které tam Pepa umně vyskládal, tak tam náš malý Jaroušek, kterého vzaly s sebou na výlet, měl místečko akorát. Ten viděl, že se převáží plno věcí, věděl, že jedou za nějakým pánem a že do Pacova, ale dohromady si to všechno nedal. Až na pacovské faře prý pookřál větou: „Jé, pan farář“. Poté, co jsme všechno snědli a vypili, jsme si prohlédli pěkný kostel. Tedy, co se mi fakt líbilo, byl pohled na náměstí s farním kostelem a průčelím zámecké kaple. Vlakem jsme se opět vrátili do Cerekve. Odpoledne to bylo pěkné, i když chladné, a tak P. Jaroslavovi moc děkujeme.
Navečer v pondělí si některé narychlo utvořené dvojice zahráli turnaj ve stolním fotbale, ten se ale nepočítal do celkového utkání. A poté byly vyhlášeny výsledky celkového víceboje a s tím pro dva týmy nemilé překvapení. První totiž nakonec byli … vedoucí. A výhra? Holky a kluci se měli domluvit a něco jim koupit. Dopoledne v úterý byla ještě v místním obchodě možnost. Ale zvládli to bravurně a vtipně. Po obědě bylo předání cen. Dostali jsme dvě dětské šampaňské, což děti ještě stihly vypít a každý vedoucí papírový sáček se stejným počtem bonbonů. A protože nám pořádně nejel vlak, přijeli si pro nás rodiče. Vešli jsme do aut ale tak přesně, že jsem si oddechla až doma, že jsem na nikoho nezapomněla a všichni jsme se šťastně dostali domů.
Když to teď dokončuji, uvědomuji si jednu věc – Nová Cerekev totiž bylo začínající místo P. Davida a tam jsme se také s ním poprvé setkali při táboře 2008 a nyní jsme odtud jeli navštívit P. Jaroslava. Dýchá na mě z toho taková jistota, že v církvi jsme si všichni opravdu blízko a zajedno. Iva Hojková