Turnaj ve vybíjené na farním hřišti v neděli 14. 10. 2012
V neděli 14. října se sešlo pět týmů se svými fanoušky a na farním hřišti se opět po roce utkaly o 1. místo ve vybíjené. Tým Vzpoura složený z rodiny Spurných v čele s otcem Láďou několikrát dali najevo, že své jméno myslí vážně, když jim jen o jeden život kapitána uteklo celkové vítězství. Chvíli to dokonce vypadalo, že se vzbouřila Lenka oproti zbývajícím členům rodiny, když si přehazovala se spolužačkou z Gymnázia, která momentálně byla protihráčkou. Prvenství si však uhájila Majdalena složená převážně z rodiny Pumprů a Fürstů. Zajímavé bylo, že kromě již zmíněné Vzpoury je dokázalo hodně potrápit a dostat kapitána do hřiště už jen družstvo studentů z Gymnázia v Třeboni. Třetí místo si vykouleli, pardon vlastně vybili, Hrášci s kapitánem Pepou Hojkem. Pozor, zelení doopravdy byli, ale nevím, co na ten název týmu říkala sestra kapitána Anička, která docela zdatně koulí hrášek na kraj talíře, neboť ten ona nerada. Tým Hrášků ještě doplnily Iva a Lenka Dvořáků, Tomáš Struska a Petr Šimánek. Další místo bylo vyšmoulené, družstvo se totiž díky začátečním písmenům členů jmenovalo Šmoulové: Šimáčci z Majdaleny a Špuláci ze Zajíce. Jestli v něčem vyhráli, tak určitě ve fandění. Taťka šmoula – Luboš, totiž fandil doopravdy zapeklitě šmoulovatě a jestli by někoho diskvalifikoval, tak nejspíš rozhodčího – tedy mě. Příští rok tým Danda prý bude obhajovat 5. místo, tak nevím – třeba se doopravdy vyplní „Poslední budou prvními“. To byli již zmínění gymnazisti, dlouho se rozkoukávali, ale jak jsme už četli, dokázali potrápit. Stihli ale udělat rozruch, když před posledním zápasem přišel původní kapitán a chtěl hrát. S proti hrajícím týmem se dohodli, tak se nakonec Daniel předvedl, ale držel se! Spolu s ním bojovali Aneta, Jana, Míša, Kačenka, Dan a Míra. Před vyhodnocením přišel i Petr, který byl původně také nominovaný v Danda týmu, ale nemohl hrát a který pomáhal v květnu na Dětské vikariátní pouti v Suchdole na sportovním stanovišti.
Počasí bylo báječné – někteří si ho vymodlili, jeden z kapitánů snad přímo vyvzdoroval, neboť mi Pepa v týdnu před zápasem na jakékoliv mé mluvení o tělocvičně říkal, že on se svým týmem bude hrát venku. Jídla, pití, vuřtů, bylo dost, o zábavu bylo postaráno a všem se moc líbilo, takže se už sestavují družstva na příště a upravují se pravidla.
Tedy, bylo toho na mě dost, ale za tu radost zúčastněných z celého odpoledne, z diplomů, z cen (pro každý tým velká čokoláda Milka a Majdalena ještě dostala Rychlé špunty – však rychlí ve svých střelách byli) to stálo. Díky vám, že se i takhle můžeme scházet.