Slavnost Těla a krve Páně
Dnes slavíme slavnost Těla a Krve Kristovy, které přijímáme ve svatém přijímání. Takto prostě a jednoduše nám Ježíš dává největší svátost. Je to pokorné gesto dávání, gesto sdílení. Na vrcholu svého života nerozdává hojnost chleba, aby nasytil zástupy, ale rozděluje sám sebe při velikonoční večeři s učedníky. Ježíš nám tak ukazuje, že cílem života je darovat se, že tím největším je sloužit. A dnes nacházíme Boží velikost v kousku chleba, v křehkosti, která překypuje láskou, překypuje sdílením. Právě slovo křehkost bych rád zdůraznil. Ježíš se stává křehkým jako chléb, který se láme a drolí. Ale v tom je jeho síla - v jeho křehkosti. V eucharistii je křehkost silou. Silou lásky, která se činí malou, aby byla přijata a nebála se; silou lásky, která se láme a rozděluje, aby živila a dávala život; silou lásky, která se rozpadá, aby nás všechny spojila v jednotu.
A v křehkosti eucharistie vyniká ještě jedna síla: síla milovat ty, kdo chybují. Právě v noci, kdy je zrazen, nám Ježíš dává chléb života. Dává nám největší dar, zatímco ve svém srdci cítí nejhlubší propast: učedník, který s ním jí, který namáčí své sousto do téže misky, ho zrazuje. A zrada je největší bolestí pro ty, kdo milují. A co dělá Ježíš? Na zlo reaguje větším dobrem. Na Jidášovo "ne" odpovídá svým "ano", svým milosrdenstvím. Netrestá hříšníka, ale dává za něj svůj život, platí za něj. Když přijímáme eucharistii, Ježíš dělá totéž s námi: zná nás, ví, že jsme hříšníci, ví, že děláme mnoho chyb, ale nevzdává se spojení svého života s naším. Ví, že ji potřebujeme, protože eucharistie není odměnou svatých, nýbrž chlebem hříšníků. Proto nás nabádá: "Nebojte se! Vezměte a jezte!"
Pokaždé, když přijímáme chléb života, přichází Ježíš, aby dal našim křehkostem nový smysl. Připomíná nám, že v jeho očích jsme cennější, než si myslíme. Říká nám, že je rád, když se s ním dělíme o své slabosti. Opakuje nám, že jeho milosrdenství se nebojí našich trápení. Ježíšovo milosrdenství se nebojí naší bídy. A především nás s láskou uzdravuje z těch slabostí, které sami nedokážeme vyléčit. Jaké slabosti? Zamysleme se nad tím. Slabost v tom, že cítíme zášť vůči těm, kdo nám ublížili - z toho se sami neuzdravíme. Slabost v tom, jak se vzdalujeme a izolujeme od ostatních - ani z toho se sami neuzdravíme. A slabost sebelítosti a lamentování v beznaději - ani z toho se sami neuzdravíme. Je to On, kdo nás uzdravuje svou přítomností, svým chlebem, eucharistií. Eucharistie je účinným lékem proti těmto uzavřenostem. Chléb života totiž uzdravuje zkostnatělost a proměňuje ji v poddajnost. Eucharistie uzdravuje, protože nás spojuje s Ježíšem, my se svatým přijímáním napojujeme na Krista: umožňuje nám osvojit si jeho způsob života, jeho schopnost lámat se a darovat se bratřím a sestrám, odpovídat na zlo dobrem. Dává nám odvahu vyjít ze sebe a s láskou se sklonit ke křehkosti druhých. Stejně jako Bůh s námi. To je logika eucharistie. Přijímáme Ježíše, který nás miluje a uzdravuje naše slabosti, abychom milovali druhé a pomáhali jim v jejich slabostech. A to po celý náš život.