Pěší pouť do Lutové v sobotu 12. 7. 2014
V sobotu 12. 7. se konala již šestá Pěší pouť z Chlumu do Lutové. Začátek byl stanoven o hodinu dříve než jindy, tedy v 9.00. Pomalu ale přece se poutníci sešli a my jsme mohli za zpěvu a po úvodním slově vyrazit. Pěší pouť v sobě nese několik věcí – putuje se na určité místo a pěšky nikoli autobusem nebo auty, modlí se a zpívá – tímto se vracíme k odkazu předkům. Hojné byli v našich místech třeba pěší poutě na Dobrou Vodu u Nových Hradů, do Římova aj. To by tady mohli vzpomínat a s námi se podělit jiní. V naší republice je velmi rozšířené putování na Velehrad, které je v srpnových dnech a přidávají se lidé z různých obcí.
Já se ale vrátím k Pěší pouti z Chlumu do Lutové. Pouť je vždy zaměřena k nějakému duchovnímu tématu. Na trase je většinou pět zastavení, při kterých se mluví o zkušenostech spojených s tématem pouti. Název letošní pouti byl: Jak naslouchat, abychom rozpoznali důležitá poselství? Slyšeli jsme o tom, jak je těžké naslouchat druhým, že ne každý to umí a mnozí si jedou pořád svoje a vůbec nedbají na to, že také ten druhý potřebuje sdělit své trápení a nejen „být jedno ucho pro druhé“. Když nejsou lidé zvyklí z rodin naslouchání a pozornosti k druhým, těžko poslouchají druhé – ve škole, mezi vrstevníky, v práci … Jedna účastnice se s námi podělila o svou zkušenost člověka, který je otevřený k druhým lidem a umí je vyslechnout, případně i poradit. Mluvila ale také o tom, jak je „tento dar“ nesnadný, zavazující a že může dojít ke chvíli, když už člověk prostě nemůže dál a tu potřebuje druhé lidi a Boha, aby mohl nabrat novou sílu i víru a jít dál. Jiná žena nám povyprávěla moc hezké svědectví vzájemného naslouchání v momentě jejího života, kdy poznávala Boha, uvěřila v něho a rozvíjela svoji víru dál. Kněz, který se jí ujal, jí totiž dával zakoušet, jak je pro něj a pro Boha důležitá. Pak jsme se také mohli zamýšlet nad tím, jestli se také někdy neseparujeme od druhých a nevyvyšujeme se nad jiné – platí to jak o jednotlivcích, zájmových skupinách, expertech v různém oboru, ale i o církvi. A naposled jsme slyšeli o tzv. „šupletové“ metodě od kněze Martina Sedloně, OMI. Své zkušenosti, zážitky, vědomosti si ukládáme a třídíme si je, a tak si je i různě pamatujeme. Máme ale také šuplíky pro citace z Písma sv., zkušenosti s Bohem atd. Když svou víru ale nerozvíjíme, nečteme Bibli a nerozjímáme nad Slovem Božím, tak máme tyto šuplíky prázdné. Jakmile přijde někdo, že chce poradit se situací v jeho životě, nemáme mu co říct.
Před půl druhou jsme dorazili na místo cíle – bývalý poutní kostelík Narození Panny Marie za Lutovou. O něco později byla v přírodě, ve zřícenině mše svatá, při které jsme rozjímání nad tím, jak je důležité naslouchání, ukončili. Po mši svaté jsme si vedle bývalého kostela opekli buřtíky a klobásky a rozjeli se domů.
Ale nad tématem můžeme přemýšlet dál – např. jaké jsou důvody toho, že někdo druhé neposlouchá, je mu jedno, co povídají a co je trápí, jak to změnit. Třeba to, že je sám nějak vnitřně zraněný – ublížení, posměch, neodpuštění, … Zde mě napadají myšlenky z duchovního cvičení, které jsem na začátku prázdnin prožila na Severní Moravě. Mluvili jsme také o tom, že každý člověk si nese různá zranění, musí mít však opravdovou, hlubokou touhu a pevnou vůli se z pocitu ublížení vymanit. Pokud jsou však tyto rány zatlačovány, zatvrdíme se, uzavřeme se a my se změníme v toho, kdo ubližuje, a nejsme schopní druhého vyslechnout. Je potřeba překonat tuto nedůvěru a přijmout zodpovědnost za svůj život, neříkat si pořád dokola „Já jsem ten chudák“, nesetrvávat ve svých zraněních a ve své pýše, nebýt zatvrzelý, ale dovolit Pánu Bohu, aby nás změnil. A jak? Tím, že se budu k němu modlit (děkovat a prosit – za mě i za potřeby druhých) a vyhledávat lidi, kteří mi mohou o Bohu víc říci, že budu číst literaturu, z které se také mohu víc dozvědět o Božím působení.