Křest Páně
Lk 3,15-16.21-22
Ježíšův křest zmiňují všichni evangelisté. Jedná se tedy o zásadní scénu, o něco důležitého. Ježíš touto událostí zahajuje své veřejné působení, které trvalo asi 3 roky.
Do té doby, tedy celých třicet let, žil Ježíš ve skrytosti, prožíval všednost každodennosti tak, jako každý z nás. Pro mnoho věřících se právě tato nazaretská etapa Ježíšova života stala zdrojem rozjímání a inspirace pro jejich vlastní život víry ve skrytosti a každodennosti.
Evangelisté ve vyprávění o jeho křtu ukazují Ježíše v prvé řadě jako člověka, který se ještě ke všemu staví do řady s hříšníky, což je opravdu pohoršlivé, i pro Jana Křtitele.
Je na místě otázka, proč se Kristus nechal pokřtít? Je jasné, že tento křest mu „nic nepřidal“: všimněme si, že Duch sestoupil po jeho vystoupení z vody, tedy po křtu, aby se naznačilo, že přichází nezávisle na tomto úkonu. Tím, že se Kristus podvolil tomuto „úkonu“, ukázal však pokračování s Janovou službou: bylo totiž vhodné, aby se Kristus právě při Janově službě „zjevil“ jako ten, který „přebírá štafetu“ od předchůdce. Tímto úkonem rovněž potvrdil, že Jan byl skutečně poslaný od Otce, že jeho křest byl „v Božím plánu“: a tímto veřejným symbolickým uznáním předchůdce a jeho služby nepřímo poukázal na sebe, lépe řečeno na nebeského Otce.
Stojí také za povšimnutí ta slova, která zazněla z nebe: „To je můj milovaný Syn (Žalm 2), v něm mám zalíbení.“ Dýchá z nich na nás Boží laskavost a něha k Ježíši Kristu. V Ježíši se ukazuje Bůh takový, jaký je - milující a něžný.
To dnešní nedělní čtení začíná slovy Lid byl plný očekávání… Co my očekáváme od Spasitele? Očekáváme nějaké zázraky, kterými vyřeší naše problémy jako mávnutím kouzelného proutku? Kdo svou víru v Boha prožívá tímto způsobem, ten je odsouzen k opětovnému zklamání, až nakonec přestane od Boha cokoliv očekávat a jeho víra se stane mrtvou, prázdnou. Kdo ale očekává někoho, kdo nás naučí být dobrými lidmi a dá nám vnitřní sílu, abychom zlepšili svět kolem sebe, takový člověk pak prožívá víru jako nekončící dobrodružství.
A začátkem takové víry je právě křest, který nás začleňuje do těla církve, do svatého Božího lidu. A v tomto těle, v tomto putujícím lidu se od pokolení do pokolení předává víra: je to víra církve. Je to víra Marie, naší Matky, víra svatého Josefa, svatého Petra, svatého Ondřeje, svatého Jana, víra apoštolů a mučedníků, víra našich Cyrila a Metoděje, která sahá až k nám skrze křest. Je to řetězec předávané (tradere - tradice) víry. Je to předávání světla víry z ruky do ruky. Toto světlo dostáváme v církvi, v Kristově těle, v Božím lidu, který putuje každou dobou a na každém místě.
Křest je celoživotní proces, ve kterém naše malé sebestředné já zaniká a my můžeme přenést těžiště našeho života mnohem hlouběji, jak to geniálně vyjadřuje svými slovy svatý Pavel - nežiji už já, ale žije ve mě Kristus. Nebojme se dát Kristu v našich životech více místa, protože jenom tak budeme lidmi víry, která bude přitažlivá a smysluplná i pro další generace.