29. neděle v mezidobí
Mt 22,15-21
Ježíšovo úsloví: Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu; je jedno z nejznámějších. Tato slova pronesl Ježíš během rozhovoru s tehdejšími autoritami, které v něj neuvěřili jako v mesiáše a snažili se ho za každou cenu znemožnit. Ježíš na druhou stranu poukazuje velmi ostře na jejich pokrytectví. Sami se považují za čisté před Bohem. A právě na těchto lidech se před zástupem ukazuje, že jejich vzorné plnění Tóry je pochybné hned v prvním a největším přikázání. Vždyť žádný Izraelita nesměl mít u sebe obraz člověka ani zvířete, protože to bylo považováno za modloslužbu. Obzvláště pak císařský denár, kde se císař vypodobnil jako pohanský bůh. Proto si Ježíš vyžádá denár od nich a nikoli od někoho z učedníků, ani ho nevytáhne z vlastní kapsy. Pán tak přesně vystihne, oč v této situaci jde: slepé plnění Tóry nevede ke spáse. Podstatné je, proč a pro koho úkony naší víry děláme!
Kdyby Ježíš odpověděl na jejich otázku "ano - platit" obvinili by ho, že slevuje z víry, že placením daně uznává císaře za legitimního panovníka a legitimním panovníkem v Izraeli je přece Hospodin - a jím určený král, pomazaný Páně; kdyby řekl "ne - neplatit" - obvinili by ho Herodovci, že neuznává oficiální státní moc, moc římského císaře, který měl Palestinu sobě podrobenou. Ježíš však na jejich "buď - nebo" nepřistupuje, ale posouvá celou záležitost dál a hlouběji, překvapivě otázku radikalizuje: je třeba dát císaři, co je císařovo a Bohu, co je Božího.
Na denáru je císařův obraz - a proto mu denár patří, kdo má co dělat s císařem (a to Ježíšovi tazatelé měli - měli denár po ruce, totiž patřili do římského ekonomického systému), ten nemá právo upírat císaři to, co mu legitimně patří. Ale v člověku je Boží obraz (Gen 1,27), a proto člověk (a křesťan tím spíš) patří Bohu. Císař ani kdokoliv jiný nemá právo člověka vlastnit, nebo ho brát Bohu. A tak "problém denár" prakticky odpadá, protože je jasné, že císaři nelze brát věc, která mu patří. Ale vyvstává další požadavek, a ten je proti původní otázce "navíc" - požadavek patřit Bohu. Jen jemu může člověk patřit - a tedy dává-li sebe císaři, jedná vůči Bohu špatně a je rozdělen. A právě tak jedná člověk špatně, dává-li místo sebe Bohu nějakou věc - dar, třeba drahý, ale ponechává sebe sobě samému, nevychází ze sebe, stále sebe samého vlastní.
Ježíše tedy vůbec nezajímá otázka placení daní, ale otázka čistoty víry: totiž problém, zda poznávám a uznávám v Bohu toho, kým on skutečně je! Každý svůdce se staví totiž na místo Boží a chce si člověka uzpůsobit sám pro sebe - dělá si božské nároky. Někdy je člověk tímto svůdcem sám sobě. Ale ryzí víra říká, že Bůh je Pán a dárce všeho - a proto jemu a jedině jemu je možné a nutné patřit cele. A toto úsilí o celistvé náležení Bohu, o realizovanou lásku k Bohu z celého srdce a z celé mysli - je celoživotním úsilím u křesťana, který pochopil, oč skutečně v křesťanství jde a který je ochoten to vzít do důsledku. Kdo hokynaří a odvažuje kolik Bohu a kolik císaři, aby na obou stranách vyšel, ten nepochopil nic, i kdyby sebevíc plnil kdejaké náboženské rituály, jako to ostatně dělali i farizeové v Ježíšově době. Každý si ve svém srdci neseme Boží obraz a je jen na nás, jestli podle toho také žijeme, anebo tento obraz v nás přelepujeme obrazy různých idolů, za nimiž se pak v životě plahočíme, ať už je to úspěch, kariéra, bohatství, uznání v očích druhých, či cokoliv jiného, čemu v životě dáváme přednost před čistou vírou v Boha.