5. neděle v mezidobí C
Lk 5,1-11
Dnešní evangelium před nás staví téma, které nám chce evangelista přiblížit obrazem rybolovu. A tím tématem je záchrana - záchrana lidí klesajících v moři hříchů, topících se v hlubinách zla. Dnešní evangelium hovoří o sestoupení k těm, kdo jsou v hlubinách „bez Boha“.
Pět z Ježíšových učedníků pochází z oblasti, o níž je v dnešním úryvku řeč, od Genezaretského jezera. Toto jezero, jindy nazývané mořem, představovalo pro tehdejší lidi na jedné straně zdroj života, ale zároveň vnímali tyto vodní masy jak nebezpečí, jako hlubiny obývané nebezpečnými monstry.
Rybáři neposlouchali Ježíšovu promluvu tak jako lidé, kteří se na něho tlačili, oni se věnovali své každodenní práci. Čistili sítě, což byla dosti nepříjemná práce, o to nepříjemnější, že nic nechytili. Můžeme si proto představit, jakou měl Petr asi náladu, když ho Ježíš oslovil.
Ježíš prosí Petra o něco, co je z pohledu rybáře úplný nesmysl - plout uprostřed dne na hlubinu. Petr se tím vydává před ostatními rybáři, kteří ho pozorují ze břehu, možnému výsměchu a tomu, jak si z něj budou utahovat, až se s prázdnou vrátí znovu na břeh. Petr přesto všechno poslechne Pána Ježíše. Ježíšovo slovo se pro něj stává důležitějším než jeho vlastní rybářská zkušenost. Důvěřovat je téma, které je zcela klíčové v tomto našem dnešním příběhu.
A evangelista Lukáš pokračuje: Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Jaká byla reakce Šimona Petra? Jsem člověk hříšný. Petr si uvědomuje ohromnou vzdálenost mezi myšlením Pána Ježíše a jeho vlastním. Ježíš mu ale v odpovědi dodává odvahu: Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi. Správný a doslovný překlad je ale zachraňovat, od nynějška budeš zachraňovat lidi. Rybářem lidí tedy znamená být záchranářem lidí. Petr dostává od Ježíše tento úkol jako smysl svého života. Stát se tím, kdo vytahuje z vln zla lidi, aby je zachránil k životu a pro život. Sítí, kterou má tímto způsobem zachraňovat lidi, je slovo Boží žité našimi životy. To je povolání ne jenom pro kněze, ale pro každého pokřtěného.
Jistě, ne každý věřící má specifické Petrovo povolání (misijní povolání „na plný úvazek“). Nicméně je jisté, že prvořadým úkolem celé církve (a nejen kněží či biskupů) je předávat evangelium - Ježíšovo učení. Každý má vykonávat toto poslání jinak, s pomocí jiných prostředků vlastních jeho stavu a postavení. Ale je jisté, že „cílem“ našeho křesťanského života není „soukromničení“ (jenom já a Bůh), ale „roztažení sítí“.
Jak to tedy dělat? Nejsnazší způsob je modlit se za ty, kdo jsou daleko od Krista (a možná to jsou moji dobří známí, spolupracovníci). Pak mohu samozřejmě nabídnout nějakou dobrou publikaci (třeba slovy: „Toto mi připadá zajímavé, nechceš se na to podívat?“), pozvat na nějaké vhodné setkání. Někdy však je možné mluvit i o Kristu, třeba formou jednoduchého svědectví, objasňujícího, proč já věřím. Jistě, je pravda to, co řekl zakladatel paulínské rodiny, blahoslavený Jakub Alberione: „Ne vždycky je možné mluvit o Kristu. Ale vždycky je možné mluvit křesťansky“.
Možná je pro mě velmi nezvyklé, že bych se mohl podělit o to, co je čistě mojí soukromou záležitostí („mých hlubin“). Avšak… pokud překonám své předsudky nebo strachy, a dám na slovo Mistra („neboj se, roztáhni své sítě“), pak zažiji radost, že mohu nabídnout zkušenost mého života jiným – třeba právě těm, kdo jsou někde v beznadějných hlubinách a čekají, až je někdo zachrání.