4. neděle postní C
Lk 15,1-3.11-32
Právě jsme slyšeli jedno z nejkrásnějších podobenství evangelií. Kdybychom ho jednoduše shrnuli, tak bychom mohli říct, že je o hledání štěstí v životě. Jeden syn ho hledá v rozmařilém životě, druhý syn ho hledá v poslušné práci pro svého otce.
My sami mnohdy hledáme cesty k radosti, které nám neukazuje Bůh, ale které nás lákají svým příslibem snadného štěstí za cenu, že slevíme z morálních zásad - a sami pak víme, jak to končí… ve finále nejsme spokojení, nejsme šťastní, protože v hříchu se nikdy nenachází opravdová radost. Když takovýmto způsoben v životě zabloudíme, je třeba se umět vrátit k Bohu - umět se vrátit do domu otcova, jako to udělal syn v dnešním příběhu.
Ježíš tento příběh vypráví farizejům. Ježíš miloval farizeje, ve spoustě věcí s nimi nesouhlasil, ale měl je rád, proto se jim snaží vysvětlit a ukázat Boha tak, jak ho oni sami neznali, ukázat jim Boha jako Otce milujícího bezpodmínečnou láskou.
Ježíš ví, že kdyby používal pouze argumenty, tak farizeje nepřesvědčí, a proto ke svému vysvětlení používá podobenství. Podobenství proto, že když ho posloucháme, aniž bychom si to uvědomili, připojíme se k jedné z těch postav, o níž se v podobenství obvykle vypráví. A tak Ježíš v tomto podobenství nastavuje určité zrcadlo jeho posluchačům právě tím, jak vypráví o tom starším synovi, který se chová přesně tak, jako se chovali tenkrát farizejové, a jako se dnes chovají někteří křesťané.
Starší syn vyčítá svému otci, že není spravedlivý, a má pravdu, on se každý den dře a nic za to nedostane, druhý syn udělal všechno špatně a teď se pro něj chystá velká oslava. A to je jedno z klíčových poselství Ježíšova podobenství - Bůh není spravedlivý tak, jak by jsme si to my lidé mohli představovat naší lidskou logikou, nebo jak si to představovali farizeové.
Starší syn je především poslušný. V evangeliích nikde nenajdeme ani jednou slovo poslušnost, Ježíš nikdy nemluví o vztahu Boha k lidem ve smyslu, že máme být poslušní. Vždycky mluví o tom, že Bůh je náš nebeský Otec a my se máme snažit se mu co nejvíce podobat a z celého srdce ho milovat.
Když se nyní podíváme na mladšího syna, který odešel z domu, nemůžeme jeho selhání klást pouze za vinu jemu samotnému. Stačí se podívat na jeho staršího bratra, tohoto pyšného, tvrdého, odsuzujícího může. Žít vedle něj nemohlo být určitě nic snadného. Něco podobného zažíváme i v naší církvi, vidíme vyprazdňující se kostely a hledáme, na koho a na co svalit vinu za to, že se naše kostely vyprazdňují. Ale ani v tomto případě nemůžeme dát celou vinu pouze těm, kdo nechodí do kostela, zkažené společnosti, rozvolněným mravům, chybějícím hodnotám. I v tomto případě budou mít svůj podíl viny na poloprázdných kostelích starší bratři, tedy my sami.
Povšimněme si také, že mladší syn se nekaje, nelituje, rozhodne se vrátit, protože má hlad, ne proto, že by změnil svůj pohled na otce. A co mezitím dělá Otec? Otec čeká, protože miluje a chce štěstí pro své děti. Když v dálce uvidí syna, je pohnut soucitem a běží mu naproti. Nezkoumá, jestli se kaje, jestli lituje, jestli se omluví, ne, prostě běží... jako matka miluje svého syna, i když je to kriminálník. Otec ho objímá v jeho špinavých šatech, ve kterých je, tak jako Bůh ve zpovědi láskyplně objímá nás zašpiněné od hříchu. Neříká mi: “Nejdříve běž, osprchuj se, obleč si nové šaty, potom přijď a já tě obejmu.” Ne, objímá mě v mém hříchu. On je jediný, kdo mne přijímá takového, jaký jsem. Ježíš mě přijímá, on je ten jediný, kdo mne může obejmout v mém hříchu. Bůh nesouhlasí s naším hříchem, ale i přesto nás miluje. Když já prožívám a zakusím to, že i přes můj hřích mě Otec miluje, tak i já dokáži milovat druhé, navzdory jejich hříchům. To je to, co se nám snaží Ježíš dnešním podobenstvím vysvětlit. Jak to jednoduše napsal svatý Augustin: Hřích nenáviď, ale hříšníka miluj.