33. neděle v mezidobí
Mk 13,24-32
Při zběžném přečtení těchto řádek nám neujde apokalyptický styl této kapitoly, tedy že naznačuje blížící se konec světa. Abychom porozuměli, proč evangelista Marek píše tímto způsobem, musíme si připomenout, v jaké době tato slova psal. Je to doba, kdy první pronásledování křesťanů připravilo společenství o Pavla a Petra. Je to doba občanských válek, které následovaly. V Izraeli jsou všichni v šoku, který způsobilo zničení chrámu - jediného místa, kde uctívali Hospodina. Jsou to dramatické souvislosti. A tak není divu, že i Marek si klade otázky - Kam spěje svět? Co se to všechno stalo? A jeho vysvětlení spočívá v tom, že všechny tyto bolesti nepředchází konci světa, ale zrození nového světa. Starý svět končí se všemi svými špatnostmi, aby se zrodil svět nový, naplněný nadějí.
I my prožíváme dobu plnou dramatických událostí, proto nám tato Markova slova mohou být blízká.
Mnozí lidé mají dojem, že se ohromně osvobodili od pout, když ztratili představu nebe, pekla, soudu, konce světa. Ale co se tím také stalo? Tento svět a tento život se staly jediným, s čím lidé počítají. Člověk dobře cítí, že víc než celý vesmír a celá planeta pro jeho spokojenost může znamenat lesík s rybníkem za vsí, malebné a milé místo, a aspoň jeden věrný člověk, který ho má rád. Ale obojí je nejisté, i toto minimum je ohroženo - divíme se, že strach je z nejvěrnějších průvodců v tomto civilizovaném světě a že mnohdy přerůstá do chorobných forem? Jistě, jsou lidé, kteří bezmezně věří člověku, přírodě, pokroku. Ale má-li člověk "oči k vidění", nemůže přehlédnout, že všechny tři tyto prvky se ještě nikdy v dějinách nestaly univerzálním lékem, ba co více, že byly a jsou mnohdy zdrojem utrpení a nejistoty.
A co tedy křesťan a co slovo Boží? Nemohu si pomoci, ale slovo Boží nestraší. Ukazuje světlý bod i v té nejtemnější budoucnosti. A nedělá si iluze o kvalitách tohoto světa. Boží slovo totiž, na rozdíl od mnoha dnešních lidí, zná větší svět, než je jen vesmír s naší planetou. Zná Boha a jeho "životní prostor", do něhož člověk ani zlo nezasahují, zná nebe. A nezná jen nebe nějak abstraktně, ale zná toho, v němž nebe, Boží království, Boží blízkost do světa přišla - zná Syna člověka. Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného. A tak pro toho, kdo přijímá slovo Písma, nejsou vyhlídky světa ani růžové, ani beznadějné. A současnost pro něho nemůže být jen plná strachu. Ví, že se zlem, soužením, kterého se obává, počítá i Bůh. Ale ví také, že Syn člověka přijde s mocí a slávou. Že pošle své anděly a shromáždí své vyvolené. Nikdo se tedy neztratí, a "vyvolení budou zářit jako zář oblohy a jako hvězdy na věčné časy".
Věřící opravdu není pro své vědomí Boha, soudu, nebe, pekla, nesvobodný. Naopak - je osvobozován od strachu, a to mu umožňuje žít v tomto světě zodpovědně a lidsky důstojně.