32. neděle v mezidobí
Mk 12,38-44
Náš dnešní úryvek z Markova evangelia zaznamenává sedmou debatu Ježíše s farizeji a saduceji od té doby, co přišel do Jeruzaléma. Ježíš má oprávněné obavy, aby se farizejská mentalita, kterou vidí v Jeruzalémě, nedostala do jeho učedníků, protože je svým způsobem velmi přitažlivá. Ten pocit bohorovnosti, že vím víc, než druzí, jsem lepší než druzí - kdo takovému pokušení někdy nepodlehl?!
Ježíš vysvětluje, ale hlavně ukazuje na svém vlastním životě, že každý člověk je Boží dcera a syn, každý si zaslouží maximální úctu, žádný kněz nebo biskup, politik nebo celebrita není víc, než poslední chudák žijící pod mostem.
Učitelé zákona byli vykladači tóry a Ježíše znepokojovalo jejich chování, protože se bál, aby se jím nenakazili jeho učedníci. Farizeové a saduceové se nechtěli oblékat jako ostatní, odlišují se, aby dali ostatním najevo, že oni jsou něco víc, než obyčejný člověk. Takové oblečení velekněze bylo na hrudi zdobeno 12 drahokamy, které symbolizovaly 12 kmenů Izraele, a na spodním lemu byly zvonečky, aby každý slyšel, když velekněz procházel kolem a mohl mu vdát úctu. Bylo to takové předvádění marnosti, které bohužel ani dnes není některým v naší církvi cizí. Zde se nejedná jen o otázku vkusu, ale problém je mnohem hlubší, proto je jím Ježíš tak velmi znepokojen. Ježíš je velmi přísný vůči takovému chování, proto také říká, že je stihne přísný soud.
Ježíš si zavolá své učedníky, aby jim ukázal, že to, co je třeba obdivovat, je opravdová velikost, ne převlečené figurky se zvonečky. Velikost spočívající v míře, jakou se člověk spoléhá na Hospodina. A tak dává učedníkům za vzor jednu chudou vdovu, která dala do chrámové pokladnice jako dar dvě mince - měďáky - nejnižší tehdejší hodnotu, jako dva halíře.
Vdova na sebe nepoutala pozornost nikoho, neměla ani zvonečky, ani zvláštní oblečení. Zastupuje tak symbolicky všechny lidi, kteří na sebe neupozorňují, kteří se nezviditelňují - žijí a konají dobro ve skrytosti. Takoví lidé dávají celý svůj život jako dar Bohu - vdova dala všechno, co měla, celé své živobytí. Ježíš si všímá odevzdanosti této ženy, která se na Boha zcela spolehla, jakkoli její situace vypadala bezvýchodně. V evangeliu použité řecké slovo „bios“ znamená, jak živobytí či majetek, tak také život. Ona Bohu svěřila celý svůj život - to je to, co se nám dnešním příběhem snaží evangelista sdělit.
Je pozoruhodné si také uvědomit, že to není poprvé, kdy se u Marka objevuje žena jako vzor opravdového následování Ježíše. Následování Ježíše totiž nespočívá v tom, kolik oddrmolím modliteb nebo odchodím mší svatých, ale v tom, jak jsem schopen se darovat Bohu, to sebe-darování, kterému nás Ježíš znovu a znovu učí, je praktické naplnění slov, která odříkáváme v každém Otčenáši - Buď vůle Tvá! Kéž tato výzva u nás nezůstává jen prázdnými slovy, ale je vyjádřením toho, co skutečně žijeme ve svých každodenních životech.