22. neděle v mezidobí C
Lk 14,1.7-14
Americký psycholog Maslow formuloval v roce 1943 pyramidu lidských potřeb, v níž na druhém nejvyšším místě je potřeba uznání a úcty. Je tedy obecně platné, že každý člověk touží po ocenění druhými. Ježíš tuto skutečnost nezpochybňuje jako fakt, ale napadá její často podivnou formu, v níž je uznání vyžadováno jako samozřejmost, či dokonce jako bezohlednost k ostatním. V mentalitě Božího království figuruje jak úcta ke každému člověku bez rozdílu postavení v lidské společnosti, tak mentalita pokory. Křesťanská pokora vychází z toho, že prvním je především Bůh, dárce života, stvořitel světa a garant spravedlnosti. Před Bohem jsme si všichni rovni. Toto vědomí vnáší pravé světlo do našeho pohledu na ocenění druhými.
Podívejme se tedy blíže na dnešní evangelium.
Ježíš přijímal pozvání ode všech, byl rád s lidmi, sdílel s nimi jejich radosti i starosti.
Je sobota - šabat, a tak se všichni vrací z bohoslužby v synagoze do svých domovů ke svátečnímu jídlu a bylo zvykem k tomuto jídlu pozvat i někoho dalšího, nejlépe rabína, který předsedal bohoslužbě, protože tak mohli pokračovat v rozmluvě nad tématem dané bohoslužby.
Evangelista Lukáš hned na začátku zmiňuje, že si na něj dávali pozor - čekali, co udělá, protože věděli, že Ježíš se neřídí zvyklostmi farizeů. U stolu se člověk řídí určitými danými pravidly, a tak čekali, co udělá Ježíš.
A Ježíš využívá tuto banální příležitost, aby je učil cestě pokory: každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
A svého hostitele Ježíš nabádá, aby zval na hostinu ubožáky, kteří mu to nemohou odplatit, protože pak teprve bude blahoslavený a dostane odměnu při vzkříšení spravedlivých.
Ježíš ukazuje, že dělit lidi z vypočítavosti je zvlášť zlé a nevede to nikam. Tam ale, kde člověk rozdává nejen bez nároku, ale i bez naděje na odměnu, tam jedná způsobem, který u Boha najde ocenění. Znamená to ovšem radikalizovat jak svou lásku, tak svou důvěru. Svou lásku v tom smyslu, ze nemohu milovat jen ty, vůči kterým mi to jde nejsnáze, ale ty, kteří to nejvíc potřebují. Svou důvěru tak, že mám důvěřovat v to, že Bůh mne obohatil a obohacuje, a nemusím počítat, jestli se mi můj čin v lidské společnosti vyplatí.
Dnes před nás tedy Ježíš staví velkou lekci pokory, protože pokora je ten nejúčinnější lék na naši pýchu, která je zdrojem všech ostatních hříchů.
Velmi trefně to vyjádřil papežský kazatel Raniero Cantalamessa v jeho knize My kážeme Krista Ukřižovaného: Všechno, co v člověku není pokora, je lež.