21. neděle v mezidobí C
Lk 13,22-30
Člověk je od malička mnoha okolnostmi veden k tomu, aby se srovnával s druhými. A nejednoho rodiče, který požaduje něco od své ratolesti, přivádí z míry argument dítěte, že druzí to a to také nedělají, že jsou třeba ještě horší, že tedy... co po něm vlastně chce? I my jako dospělí můžeme dělat něco podobného ve vztahu k Bohu a ke křesťanství. Jakmile se začneme srovnávat s druhými, s většinou, můžeme na tom být najednou netušeně dobře. Vždyť většina lidí se nemodlí, nechodí do kostela, nedělá si s řadou morálních problémů starosti. Na jejich pozadí se náš život vyjímá téměř skvěle. Co tedy ti faráři ještě po nás chtějí? Pán Bůh by nás měl spíš odměnit! A farář by nám měl každou neděli děkovat, že jsme vůbec přišli na mši.
Je fascinující, s jakou elegancí a důsledností odmítá Ježíš neplodné polemiky. Jak mění navrženou polemiku o něčem, co se tazatelů netýká, v imperativ, který se jich týká tak osobně, že před nim nemohou uhnout.
Ježíš jde do Jeruzaléma, ví, co ho tam čeká a proč tam jde. A po cestě mu někdo položí zvědavou otázku: Pane, je málo těch, kdo budou spaseni? Podle tehdejšího přesvědčení měli být spaseni jen Ti, kteří se řídili přikázáními Tóry. Spása byla odměnou za dobrý život. Ježíš v odpovědi mluví o tom, že se máme snažit vejít těsným dveřmi, tedy je třeba, abychom se uměli udělat maličkými, což znamená, že je potřeba bojovat vnitřní boj se svým egoismem a sobectvím, které nám brání v cestě k Bohu.
A Ježíš vysvětluje dál, že mnozí, kdo se budou chtít dostat dovnitř, budou odmítnuti. Jejich odůvodnění, že i oni náleží do křesťanského společenství jsou náboženské praktiky, neříkají nic o lásce k bližnímu, o tom, jak ze svého nadbytku pomáhali potřebným. Mluví jen o tom, že byli s Ježíšem a on je učil. Zjednodušeně, oni pouze říkají, my jsme praktikovali náboženství. Jsou to vlastně všichni ti, a dnes je máme také, kteří jsou praktikující, ale ve skutečnosti nevěřící. Je to stejné, jako když se dnes bavíme o tom, kolik je praktikujících křesťanů, ale nemluví se přitom, jak praktikují lásku k bližnímu, ani se neptáme, jak pomáhají potřebným, přijímají cizince, ne nic z toho, my se jen díváme na statistiky, kolik lidí chodí do kostela, kolik máme křtů, kolik svateb… A přesně před touto klamnou představou nás chce varovat Ježíš. Je to varování před prožíváním náboženství, které uspává naše svědomí.
Co těmto lidem říká Ježíš, volí přísná slova: Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti! Protože vaše životy neodpovídají vašemu prožívání náboženství, tomu, co slavíte v křesťanském společenství. Ježíš je nezavrhuje do zatracení, ale dává jím těmito slovy najevo, že s ním nemají co sdílet, protože nejsou jeho učedníky, následovníky, jsou jen ritualisty, kteří se účastní náboženských rituálů, které ale nemají žádný dopad na jejich každodenní život.
Ať už se tedy cítíme být lepšími než ostatní nebo horšími než ostatní, nebo ať si lámeme hlavu, co udělá Bůh s tou masou lidí, která se křesťanství odcizila nebo je vůbec nepoznala - v každém případě i pro nás platí nepřehlédnutelná výzva: usilujte o to, abyste vešli úzkými dveřmi. A ta výzva není směrována kamsi do budoucnosti našeho života, ta výzva je řečena vždy jen a pouze dnešku a také ji lze - a je nutno - uposlechnout právě dnes. Protože včerejšek je pryč a zítra bude třeba už pozdě. Není to ovšem jen výzva a výstraha. Je to také slovo naděje: dnes, právě dnes a ne kdoví kdy jsou dveře pro mne otevřeny. Jsou těsné, úzké, nevchází se jimi snadno, ale jsou tu, situace tedy není bezvýchodná: je kam vejít a je kdy vejít. A co jsou ty dveře? Je to Ježíš sám s celým svým životem. Nepromarněme tuto jedinečnou šanci.