19. neděle v mezidobí C
Lk 12,32-48
Ve většině našich krajů asi naprostá většina dnešních šedesátníků, sedmdesátníků byla z rodin, kde alespoň jeden z rodičů byl věřící a tito šedesátníci mnohdy absolvovali výuku náboženství po řadu let. Přesto je z nich veliké procento svým myšlením i způsobem života mimo víru i mimo církev, i když třeba slovně někteří tvrdí, že jsou křesťany. Každý, kdo cítí kus zodpovědnosti za církev a za výchovu budoucích generací se musí ptát, jak je to možné, že se to stalo. A tak se musíme nejdřív zeptat, jestli to byla skutečná víra, co mnozí křesťané měli. Spíš se totiž zdá, že to byl určitý životní styl, do jisté míry formovaný a "ozdobený" křesťanstvím, ale víra v tom smyslu, jak o ní mluví 2. čtení, když dává za příklad Abrahama, to zřejmě nebyla. Nebyla to totiž cesta důvěrného vztahu s Bohem, cesta, na kterou se vyjde na jeho slovo a pod jeho autoritou, ale byla to mnohdy snaha po zajištěné životní cestě v houfu, s ostatními, bez vlastního přesvědčení, spíše takový folklór.
A skutečně - ti, kdo hledali spokojený život, věci, patřící jenom a pouze do tohoto světa, brzo zjistili, že se modlit nemusejí, že s vírou nemusejí nic podnikat, a že mají to, co měli, když se modlili a věřili, ba že často mají věcí i úspěchů ještě více, když se nenechávají omezovat Božími zákony. Na pozadí těchto úvah asi lépe pochopíme, co míní dnešní evangelium, když mluví o malém stádci, kterému Otec dal království. Ti, kteří se vydali abrahámovskou cestou, kteří byli osloveni Bohem a následují Ježíše, tvořili a budou tvořit vždycky menší skupinu. Protože není zas tak samozřejmé pochopit, k čemu člověka Bůh volá a co je to bohatství, království, obdarování, které mu slibuje. Ale důležité je, aby ti, co tvoří malé stádce věděli, že jim Bůh dal království, že je obdaroval svou přítomností, svou vládou, svým odpuštěním, svým dědictvím v nebi. Jen člověk, který ví, jak je Bohem bohatý, vydrží ve víře, aniž se stane zapšklým nebo naopak útočným a tvrdým podivínem a takový člověk potom ví, že není svým křesťanstvím nijak ošizen, o nic připraven, ale naopak, že je nezaslouženě a vrcholně obohacen. A také ten, kdo ví, že je bohatý Bohem, může udělat to, k čemu nabádá evangelium - být štědrý k druhým a proměňovat svá dobra v praktickou lásku, dávat ze svého těm, kdo žijí v nouzi.
Ježíš začíná svou promluvu výzvou nebojte se, tak jak to často opakuje svým posluchačům i při jiných příležitostech - Neboj se, malé stádce! Nebát se, nenechat se ovládat strachem, to je jeden ze základních principů víry. Kde vládne strach, tam víra skomírá. Strach je jeden z velkých nepřátel víry.
Tak jako strach víru zabíjí, tak láska víru živí a posiluje. A jeden z projevů lásky je sdílení - sdílet to, co mám, být štědrý k druhým. Nejde jen o peníze, ale dobra, která máme, ať už je to naše inteligence, um, nebo třeba náš čas. Každý skutek lásky je bohatství, které si činíme před Bohem, a které nám nikdo nevezme.