2. neděle v mezidobí C
Jan 2,1-12
Evangelista Jan nám představuje znamení, první znamení, první Ježíšův zázrak, a my se nyní ponoříme do hloubky jeho významu, protože to je smysl tohoto vyprávění, ne povrchní popis událostí. Kdybychom zůstali jen na povrchu tohoto vyprávění, tak by to vlastně bylo zahanbující, protože bychom si museli říct, že Ježíš podporuje nepřiměřené pití alkoholu.
Zatímco evangelista nám svým biblickým jazykem, těmito biblickými obrazy popisuje skutečnost mnohem hlubšího významu, ne nějakou epizodu z Ježíšova života.
Jan nám představuje obraz svatby, aniž by nám něco říkal o novomanželech, nevíme, kdo to byl a není to ani důležité. Protože tím jedinečným ženichem, o kterém chce Jan mluvit, je Ježíš a nevěstou je církev. Ukazuje nám podstatu naší víry, která je založena na vztahu. Ne jako tehdejší víra Židů, která byla založena na plnění přikázání, těch nejhlavnějších přikázání bylo 613, ty musel každý Žid znát a dodržovat. Když je dodržoval, tak se Bohu líbil a on mu žehnal, když je nedodržoval, tak se musel obávat Božího hněvu a trestu. Jak je možné v takovém vztahu k Bohu prožívat radost? To nejde. A tak evangelista Jan popisuje, jak na svatbě chybělo víno, které je symbolem radosti.
Tento biblický obraz, který nám evangelista ukazuje, nám přibližuje symbol vína, o kterém se mluví ve Starém zákoně 141 a v Novém 34. V Janově podání je víno symbolem radosti, která chybí v tomto vztahu, jež si izraelský národ vytvořil s Bohem. Je to jako svatba bez radosti. A radost chybí tam, kam nevstoupí bezpodmínečná láska, láska bez podmínek. Láska, která není založena na obchodním vztahu, tak jak to měli mnozí Židé v Ježíšově době - já splním přikázání, a ty mi Bože budeš žehnat, já se pomodlím, a ty mi Bože splníš přání. V takovém vztahu, který nám přibližuje biblickým obrazem evangelista jako svatbu, chybí radost, tedy to víno.
A tak se dostáváme k hlavním aktérům dnešního příběhu, k šesti džbánům symbolizujícím staré náboženství, které je tak jako ty džbány prázdné, z něhož nečiší žádná radost. Které je zacykleno ve svém vlastním ritualismu, který nikam nevede, nikam se nevyvíjí, ale pouze krouží kolem sebe sama, je do sebe uzavřen. A tento biblický obraz je aktuální i v dnešní době. Protože i my jsme v určitém slova smyslu dědicové náboženství založeného na zásluhách, získávání si zásluh před Bohem. Tato spiritualita zásluh, která nemá nic společného se svatební radostí z lásky, kdy se cítím bezpodmínečně milován. A z toho vychází důležitá otázka pro nás samotné, když se například podíváme na naše vlastní prožívání nedělní mše. Připomíná naše účast na nedělní mši svatební veselí, tedy radostné úsměvy, veselé zpěvy, příjemné pocity ze setkání s druhými, anebo je naše účast tady v kostele spíše vázána na oběť, na vážnost, na splnění přikázání. Přišel jsem obětovat svůj čas, přišla jsem si splnit svou náboženskou povinnost.
Když sem přijde nějaký cizí pozorovatel, uvidí zde lidi, kteří se po celém týdnu v práci s radostí přišli konečně setkat se svými sestrami a bratry ve víře a v tomto společenství radostnými zpěvy chválí Boha, od něhož se cítí bezmezně milováni? Jestliže ti, kteří z jakéhokoliv důvodu nevěří v Boha, třeba proto, že je k tomu nikdo nevychoval, neuvidí na našich tvářích radost z víry, radost z toho, že Bůh nás tak úžasným způsobem miluje, že Kristus nás spasil a tím nám otevřel bránu do věčného života, proč by oni sami měli věřit, proč by se měli o víru zajímat, když je náš vlastní příklad ničím nepřitahuje.
Ježíš nám přináší radostnou zvěst, nezakrývejme ji pláštíkem smutné a strnulé víry, ale dejme ji naopak plný průchod naším srdcem.