14. neděle v mezidobí C
Lk 10,1-12.17-20
Zeptejme se sami sebe: chtěli bychom být takto vysláni jako Ježíšovi učedníci? Tak, jak o tom mluví evangelium? Bez jakéhokoliv zajištění? A jen s Ježíšovým slovem? Jistěže si dovedeme celkem snadno a rychle vysvětlit, že to tak nejde. Že potřebujeme mnoho věcí pro život nebo pro službu v církvi, bez kterých se dnes neobejdeme. Farář, obcházející venkovské farnosti pěšky, bez mošny a bez opánků, tedy bos, by asi mnoho neuspěl. Ale evangelium není psáno proto, abychom z něho vyvozovali absurdní závěry a brali ho doslova. Je přece jen psáno proto, aby mu člověk rozuměl, aby ho bral vážně, aby ho přetavil do svého života. Takže se musíme ptát: o čem vlastně dnešní evangelium je? Jak máme rozumět Ježíšově výzvě: "Proste pána žně ... o dělníky"? A konečně - jak je to s posláním těch, kdo mají nést dál evangelium?
Především ti poslaní nemají na starosti všechno. Mají jít tam, kam chce Pán sám přijít. K těm, které chce oslovit. A je jim předem řečeno, že zřejmě všude neuspějí a že nejsou posláni jen do přátelského prostředí, tedy jako ovce mezi vlky. Nejsou posílání jen tam, kde budou najisto přijati. Mají počítat s neúspěchem. Jistotu však mají v tom, že jsou poslání Mesiášem. Že to není jejich poplašený nápad.
Není možné tedy obejít otázku: zda a kde má dnes Pán takovéto lid? Najde je? Kdo jsou tito dělníci? Jen kněží? To jistě ne! Mezi nevěřící, neznající evangelium, mezi ty, kam chce Pán přijít, jsou posláni především laici, křesťané, žijící ve světě, stýkající se se sousedy, příbuznými, známými, spolupracovníky. Ti, kdo byli křtem, biřmováním a dalšími Božími dary obdarováni pro dobrý křesťanský život ve světě, pro schopnost být Kristu svědky a tak mu připravovat cestu. Každý z nás, kdo je Kristův, je někam poslán, vyslán, jde tam, kam chce sám Pán přijít. A nemusí jít o nijak mimořádné úkoly, jde jen o běžné okolnosti života. Je však třeba jít tak, jak o tom čteme v evangeliu. Bez měšce, bez mošny, bez opánků. Jak tomu rozumět? Tak, jak tomu měli rozumět Ježíšovi učedníci. Ti se měli vydat na cestu bez zdržování a bez zajištění. Odkázání na to, co dostanou, s vědomím, že také nemusí uspět. Jak jsme na tom my dnes? Jistě, máme peněženku, tašky a několikeré boty. Ale chceme-li připravovat v této zemi Kristu cestu, pak jsme bezmocní, bezbranní a chudí podobně, jako Kristovi učedníci. Nemáme nic, čím bychom si zaplatili jistotu, že budeme úspěšní. Vůbec nevíme, jak dopadneme. A toto všechno by nás nemělo odradit, naopak, to nám může dodat důvěru. Důvěru v moc a sílu Boží, která se má v nás projevit. Důvěru v bohatství Ježíše Krista, který chce k těm, kdo ho neznají, přijít. Není tedy třeba, abychom se báli a vymlouvali, že jsme neschopní, nevýznamní, chudí a nezajištění ve své službě evangeliu. Je třeba jediné: abychom byli skutečně Kristovými učedníky a bychom se jím opravdu nechali den po dni posílat. Bez strachu, že se něco stane, když neuspějeme, bez představy, že si svou úspěšnost ve svědectví evangeliu musíme sami pojistit. Bůh je podle našich měřítek marnotratným rozsévačem. Rozsévá všude možně a ví, že někde se semeno uchytí tak, že přinese opravdový užitek. Připojme se tedy k němu. Buďme s našimi bližními a přinášejme jim zvěst evangelia, zvěst o odpouštějící Boží lásce k člověku, zvěst o Boží budoucnosti. S klidem a mírností a s vědomím, že Ježíšovu zvěst máme přinášet, ale nesmíme ji vnucovat. Nejsme-li přijati, jděme dál. Je možné, že po čase uspěje někdo jiný. Bůh má přece více možností než my.