4. neděle postní
Jan 3,14-21
Dnešní evangelium je úryvek ze setkání Ježíše s Nikodémem. Nikodém byl člen židovské rady, učitel zákona neboli rabín a farizej. Setkáváme se s ním ještě znovu, když společně s Josefem z Arimatie pohřbívá Ježíše.
Nikodém přišel k Ježíšovi potom, co viděl, že Ježíš udělal v chrámě, když vyhnal obchodníky a směnárníky. Nikodéma toto symbolické gesto zaujalo a vyvolalo v něm touhu poznat blíže tohoto mladého rabiho. Není náhodou, že přichází v noci, protože právě noc s jejím klidem a tichem byla pro duchovní osoby časem k modlitbě a rozjímání, ke studiu Božího Písma, i Ježíš se často modlí v noci. Může to být inspirací i pro ty z nás, kdo touží po intenzivnějším duchovním životě, protože právě noc má v sobě zvláští duchovní atmosféru.
Nikodém je nám určitým způsobem sympatický, i když je to farizej. On totiž symbolicky zastupuje všechny hledající, všechny, kdo upřímně hledají Boha. A tak vidíme, že při setkání s Ježíšem neztrácí čas nějakými zbytečnými otázkami, jako to dělají někteří, kdo příjdou ke knězi a ptají se na různé podružnosti a zbytečnosti, aby se vyhli mluvení o svém nitru, o své víře. Někdy to může být ze strachu vydat se na hlubinu. Nikodém jde přímo k jádru věci a Ježíšova odpověď na jeho otázky je vlastně takovým základním vysvětlením víry. Proto je dobré se nad ní hlouběji zamyslet.
Ježíš vyslovuje ta známá svola - tak Bůh miloval svět, že udělal to všechno, co udělal. Když Ježíš mluví o Boží lásce, tak používá slovo agapan, které můžeme do češtiny doslova přeložit, jako lásku bezpodmínečnou. A charakteristikou této lásky je právě darování, darování svého vlastního Syna. Bůh miluje celý svět jako lidstvo se všemi jeho chybami a hříchy. Všechno, co Bůh dělá, dělá z lásky, z lásky, která si neklade podmínky. Neposílá svého Syna, aby soudil, ale aby učil lásce. Mluví ke světu, který je poznamenán sobectvím, kde se lidé chovají jako vlci, jedni se snaží ovládnout druhé. A do tohoto světa vlků přichází beránek se svou mírností a laskavostí.
Boží soud, který nám představuje evangelista Jan, nám osvětluje naši přítomnost, není nikdy odsouzením, ale vždycky požehnáním. Kdo miluje, je spasen - zachráněn, kdo nemiluje, už se sám odsoudil. V Ježíšově učení žít znamená milovat a milovat znamená vzdát se svého sobectví, což je těžké, protože to jde proti naší biologické přirozenosti, která nás vede k zaměření na sebe samé.
A s tímto zbavováním se sobectví a učením se bezpodnímečné lásce souvisí i věčný život, který není jakousi odměnou po smrti, ale je skutečností již nyní v přítomnosti. Život v lásce, který nemůže nic zničit, je věčný už tady a teď. My si věčný život možná neumíme představit, ale kdybychom si začali všímat toho, jak se o nás Bůh dnes a denně stará, mohli bychom uvěřit, tzn. spolehnout se na Kristův slib, že nás nenechá zahynout a že se tedy nemusíme ničeho a nikoho na světě bát, a to dokonce ani smrti.
To jsou slova Ježíše hledajícímu člověkovi, tehdy i dnes, všimněme si té krásy a citlivosti. Žádné předpisy a zákazy, ale ukázání toho, jak je Bůh úžasný.
Věřit v Boha totiž znamená mít ho rád, protože koneckonců i ďábel v Boha věří, my ale Boha milujeme.
Postní doba se často představuje jako čas, kdy si musíme něco odpírat. Ve skutečnosti jde o čas, kdy znovu objevujeme velikost Boží lásky.