2. neděle postní
Mk 9,2-10
Postní doba opakuje klíčové texty Písma a vede nás ke znovuoživení naší víry. Sestupme k těmto základům víry a ptejme se, na čem naše vlastní víra stojí.
Když se podíváme na Ježíše, tak si uvědomíme, že byl neustále v pohybu, putoval Izraelskou zemí. Jednou svým apoštolům promlouvá o utrpení, které ho čeká, po několika dnech vystupuje na vrcholek hory, kde zakusí blízkost svého nebeského Otce. Sestupuje však opět dolů, svádí boj proti ďáblu, uzdravuje, učí…
I náš život se podobá cestě. „Jednou jsi dole, jednou nahoře…“ zpívá jedna píseň. Zakoušíme okamžiky slávy nebo radosti, a vzápětí procházíme zkouškami a trpkostí ať už svým přičiněním nebo cizím. Procházíme rozmanitou krajinou, vrcholky kopců, strmá údolí, rozlehlé pláně, hluboké husté lesy, kde se člověk může snadno ztratit. Také střídáme různé denní doby, aprílově proměnlivé počasí, takže je nám zima, nebo zase horko, někdy jsme unavení, jindy odpočatí.
Na cestě našeho života se dá bezcílně bloudit nebo putovat. Nikdo z nás nemusí, ale každý může zvolit svůj cíl, svého průvodce, způsob či formu cestování svým životem. Kéž by pro nás křesťany byl cíl, průvodce i způsob jediný, Ježíš Kristus.
Ježíš vystupuje na horu, ne proto, aby byl proměněn, ale proto, aby se modlil v ústraní. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. Modlitba ho proměnila do té míry, že to poznali i učedníci, kteří tam byli s ním.
Jak přemýšlím o tajemství Proměnění na hoře, chtěl bych nás všechny povzbudit, abychom neodmítali Ježíšovo pozvání k výstupu na vrcholek - do ústraní, k důvěrnému společenství modlitby, zvláště nyní v postní době.
Modlitba je důvěrný vztah s Bohem, je to navázání přátelství s Ježíšem, rozhovor s ním. Modlit se neznamená něco dělat, ale být s někým. Modlit se neznamená jen prosit, ale také si s Bohem povídat. Modlit se neznamená něco dělat, něco říkat anebo neříkat, používat nebo nepoužívat rozum. Modlit se znamená být s někým, být v jeho přítomnosti.
Důležitost naší modlitby nespočívá ve stylu, který při modlitbě používáme, nespočívá v pěkných slovech, které vybíráme, ale v tom, co prožíváme v srdci.
Poctivá duchovní modlitba nám dopřeje pohled na širší horizonty, zjeví nám budoucí slávu, rozdmýchá náš vnitřní oheň. Modlit se a modlit se s Písmem svatým v rukou znamená objevit, že Bůh má jinou rétoriku, mnohdy jiné úmysly, než jaké máme my. Kéž se k těmto momentům rádi vracíme, kéž se stanou posilou, až budeme ne na vrcholku, ale v hlubině, po krk v bahně, ve tmě a v psotě. Nezůstaneme však sami, neboť „i když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty“ (Žl 23,4).