Svátek Svaté Rodiny 27. 12.
26.12.2020 20:48
Svátek Svaté Rodiny
Lk 2,22-40
Je asi dost běžné považovat za ideál křesťanské rodiny pokojný a vydařený život, nerušený nenadálými událostmi. Vždyť „pokojný život“ je určitým způsobem znamením Božího požehnání. Poněkud odlišný „ideál“ nám však ukazuje rodina nazaretská: její život nebyl vůbec jednoduchý, bez problémů. Ba naopak. Od začátku do konce problémy byly … a jaké. Už jen „divné početí“: unesl to Josef se stoickým klidem? Ne tak úplně: chtěl přece Marii propustit. A pak úklady dítěti, únik do Egypta, návrat a opět strach o budoucnost. Problémy byly, skoro by se dalo říct, ještě větší než v mnoha jiných rodinách. Nepřehlédněme však, že Josef a Maria se nikdy nenechávali ovládat těmito nesnázemi, ale zůstávali otevření pro Boží „cestu“: a vyplácelo se jim to. Bůh totiž vytvářel cestu tam, kde na první pohled žádná cesta nebyla vidět. Na Josefovi a Marii je sympatické to, že přes tíhu „neřešitelných“ potíží dokázali stát před Bohem a naslouchat mu. A nejen naslouchat, ale také přijmout jeho slovo do konkrétní životní situace. To není vůbec samozřejmé. Vždyť „v problému“ je velmi svůdné „prorazit si cestu sám“ a nechat Boha stranou, vyřešit si to po svém.
Z toho je trochu patrné, že rodina nazaretská neměla „tři členy“, ale spíš čtyři: tím čtvrtým byl samotný Bůh. A v této rodině nebyl „hostem“, ale skutečným členem, který „měl co říct“ do konkrétních problémů a plánů. To se mohlo uskutečnit díky otevřenosti Marie i Josefa: oba vytvořili pro Boha prostor nejen „slovy“, ale hlavně jednoznačným postojem a svými skutky. Postavili Boha do středu své rodiny: od něj si nechali „nabourat“ vlastní plány (Maria a Josef zřejmě zpočátku počítali s „normálním manželstvím“, asi neplánovali nucený odchod ze své země a pobyt v Egyptě coby „uprchlíci“). Bůh nepřinesl vždy „klídek“ do jejich životů: ani na začátku, ani později. Vždyť potulný kazatel z Nazareta vytvářel často „problémy“ rodičům: nechoval se zrovna jako syn, který by jim „dělal samou radost“. Které rodiče by potěšilo, kdyby ztratili syna a teprve po třech dnech ho našli v chrámu? A koho by nezarazila odpověď „copak jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce“ (Lk 2,49)? Kterou matku by potěšilo, že syn upřednostňuje učedníky (srv. Mt 12,46-50)? A která matka by chtěla vidět, jak vlastní syn umírá hanebnou smrtí na kříži jako zločinec?
Rodině nazaretské nebyl přisouzen lehký život, ale zato požehnaný. A právě toto vědomí Boží blízkosti dodávalo Svaté rodině sílu přestát všechny nepříjemnosti. V těch těžkostech se Bůh osvědčil jako „Bůh s námi“, Emanuel, jako Bůh, který nenechává tonout „v bahně“ problémů, ale podává svoji pomocnou ruku každému, kdo o to stojí.