Slavnost Zjevení Páně 3. ledna
SLAVNOST ZJEVENÍ PÁNĚ
Mt 2,1-12
Dítě narozené z Panny Marie v Betlémě přišlo nejenom pro Izraelský lid, reprezentovaný Betlémskými pastýři, ale pro celé lidstvo, které dnes reprezentují mudrci přicházející z Východu. Právě o těchto mudrcích hledajících Mesiáše nás církev dnes vybízí rozjímat v modlitbě.
Tito mudrci, přišlí z Východu, jdou na začátku onoho velkého procesí, o kterém mluvil prorok Izaiáš v prvním čtení (Iz 60,1-6). Toto procesí od té doby nepřetržitě, napříč všemi dobami rozpoznává poselství hvězdy a nachází Dítě, které je znamením Boží něhy. Stále noví lidé jsou osvěcováni světlem Jeho hvězdy, nacházejí cestu a přicházejí k Němu.
Mudrci byli podle tradice vzdělanými znalci hvězd, badateli nebes, kteří v rámci svého kulturního a náboženského kontextu připisovali hvězdám významy a vliv na lidské osudy. Mudrci reprezentují muže a ženy hledající Boha v náboženstvích a filosofiích celého světa, toto hledání nikdy nekončí.
Mudrci nám ukazují cestu, kterou se máme ubírat ve svém životě. Sledováním svitu hledají světlo. Vydali se hledat Boha. Spatřili svit hvězdy, interpretovali jej a dali se na cestu, podnikli dlouhou cestu.
Duch svatý je povolal a vybídl k cestě, na níž se osobně setkali s pravým Bohem.
Na svojí cestě se mudrci potkali s mnoha těžkostmi. Když dorazili do Jeruzaléma, šli do královského paláce, protože pokládali za samozřejmé, že se nový král narodil v královském paláci. Tam ztratí hvězdu z očí a potká je pokušení, které tam nastražil ďábel a kterým byla Herodova léčka. Král Herodes projevil zájem o dítě, ale nikoli proto, aby se mu klaněl, ale aby jej odstranil. Herodes je mocipán, který umí vidět v druhém pouze soupeře. A nakonec považuje také Boha za soupeře, ba dokonce za toho nejnebezpečnějšího. V paláci prožívají mudrci chvíli temna a neútěchy, kterou překonají díky vnuknutím Ducha svatého, jenž promlouvá v proroctvích Písma. Ta ukazují, že se Mesiáš narodí v Betlémě, Davidově městě.
Tehdy se znovu vydají na cestu a opět uzří hvězdu, evangelista poznamenává, že „se zaradovali nevýslovnou radostí“ (Mt 2,10), pravou útěchou. Když došli do Betléma, nalezli „dítě s jeho matkou Marií“ (Mt 2,11). Milost Ducha svatého jim neustále pomáhá, ona milost, která je prostřednictvím hvězdy pobídla k cestě a vedla, jim nyní umožňuje vstoupit do tajemství. Vedeni Duchem docházejí k poznání, že Boží kritéria se značně liší od těch lidských a že Bůh se nezjevuje v moci tohoto světa, nýbrž obrací se k nám v pokoře svojí lásky. Boží láska je obrovská. Boží láska je mocná. Boží láska je však velice pokorná! Mudrci jsou tak vzorem obrácení na pravou víru, protože věřili více v Boží dobrotu než v okázalý lesk moci.
Můžeme si tedy položit otázku: co je tajemstvím, ve kterém se skrývá Bůh? Kde Jej mohu potkat? Kolem sebe vidíme války, zneužívání dětí, mučení, obchodování se zbraněmi, obchod s lidmi... Ve všech těchto skutečnostech, ve všech těchto nejmenších bratrech a sestrách, kteří v těchto situacích trpí, je Ježíš (srov. Mt 25,40.45). Jesličky nám ukazují odlišnou cestu, než je ta, v níž má zalíbení světská mentalita. Je to cesta Božího snížení, oné pokory Boží lásky, která se snižuje a nechává se zdrtit, Jeho slávy skryté v betlémské jeskyni, na kříži Kalvárie, v trpícím bratru a trpící sestře.
Mudrci vstoupili do tajemství. Přešli od lidských kalkulací k tajemství. To byla jejich konverze. A naše? Prosme Pána, aby nám umožnil pustit se stejnou cestou obrácení jako mudrci. Kéž nás brání před pokušeními a vysvobodí z pokušení, která zakrývají hvězdu. Kéž nás neustále zneklidňuje otázka, kde je hvězda, když ji uprostřed světských klamů ztrácíme z očí. Kéž se učíme poznávat stále znovu Boží tajemství a nepohoršujeme se nad oním „znamením“, o kterém mluvili andělé, totiž „děťátkem zavinutým do plének a položeným v jeslích“ (Lk 2,12). Kéž se nám dostává pokory prosit Matku, naši Matku, aby nám jej ukázala. Kéž nacházíme odvahu vysvobodit se ze svých iluzí, předsudků a svých „světélek“, hledáme tuto odvahu v pokoře víry a potkáme Světlo, jako kdysi svatí mudrci.