Na Národní pouti v Římě
Plnost požehnání na Národní pouti do Říma
Mnozí z vás mě možná spatřili v televizi při přenášení mše sv. z vatikánské baziliky sv. Petra ve středu 10. 11. 2010. Nejen z toho důvodu se s vámi aspoň na pár řádcích podělím o své pocity, dojmy atd. Rozhodnutí vydat se na národní pouť proběhlo spontánně a bylo to znát, vše jsem přijímala s otevřenou myslí, srdcem, … Měla jsem jedinečnou příležitost si osvojit zkušenost, že jsem spojena s celou katolickou církví – vítěznou (svatí), trpící (duše v očistci) i putující (my na zemi). Mohla jsem tak prohloubit svou víru skrze svědectví mnohých svatých, mučednictví hlavně sv. Petra a Pavla a skutečnost, že Řím spojuje všechny katolíky na celé zemi. Úžasné pro mě bylo být téměř celý den ve Vatikánu, jen s malým omezením se pohybovat po bazilice sv. Petra a chválit Boha, za to, že mohu žít, že v něj mohu věřit a děkovat mu za moji rodinu, práci, místní církev, … Vyloženě jako bonus jsem přijímala přítomnost sv. otce při audienci ve vatikánské bazilice, kam přišel jen pro nás, nebo uctívání fragmentu z Kristova kříže v bazilice sv. Kříže v Jeruzalémě. Vlastně jsem se vydala do Říma jako zástupce našich farností, však jsem také na vás skoro neustále myslila. Cestování autobusem, doprava do Brna i z Brna (odtud jsem vyjížděla), parta lidiček v autobuse, bydlení v hotelu, pohotová průvodkyně, vrtkavé počasí v Římě, dokumentace duhy na střeše svatopetrské baziliky, bohoslužba ve čtyřech nejvýznamnějších římských bazilikách – to je jen zlomek toho, proč pouť jednoznačně hodnotím jako požehnanou. O svém „putování“ zamýšlím v lednu udělat posezení s prezentací o pouti, ale třeba i se sdílením vašich zážitků z podobných cest. Určitě někteří z vás byli na Národní pouti v r. 2000.