4. neděle adventní
Lk 1,26-38
Od počátku lidstva člověk vnímal, že existuje něco, co ho přesahuje. Už takzvaní pralidé měli víru v posmrtný život, jak vidíme na některých vykopávkách. Člověk se snažil své představy o Bohu formulovat a předávat dál ve vyprávěních. A ty představy byly různé. Když se začteme do Starého Zákona, dočteme se tam o Bohu leccos - o jeho moci a síle, o jeho mstivosti, o jeho krutosti, všemohoucnosti… Tato vyprávění často zrcadlila více charakter vypravěčů, než Boha samotného.
Bůh měl jedinou možnost, jak vyvrátit to, co se o něm vyprávělo, aby nám řekl, jak moc touží po naší lásce, a tato jediná možnost spočívala v tom, že nám ukáže svou pravou tvář tím, že se stane člověkem. A tento jeho plán lásky k lidem se ustutečnil v lůně jedné ženy, Maryām, česky Marie. To je to nejdůležitější, zbytek nás nemusí zajímat. Nikdy se nedozvíme, jak to doopravdy bylo, jestli se jednalo o nějakou materiální událost, anebo se jednalo o vnitřní a niterné setkání Marie s Božím poslem.
Proto se nezastavujme na obraze, který nám Lukáš maluje svými slovy, ale snažme se porozumět tomu, co nám tím chce říct.
Snadno se dá dopočítat, kdy k této události došlo, roku 746 od založení Říma, v roce 192. olympiády, ve 20. roce císařství Caesara Augusta. Nic z toho ale Lukáš neuvádí, protože ho to nezajímá, protože nepopisuje novinovou zprávu, ale vysvětluje Boží poselství pro lidi.
Maria byla rozrušená, když se jí zjevil Boží posel, protože často, když Bůh vstupuje do našeho života, přichází rozrušení a někdy i obavy. Proto jí anděl řekl: Neboj se, Maria. Nalezla jsi milost, to znamená zalíbení u Boha, Bůh Tě má rád. Vědomí, že jsme Bohem milovaní, že jsme nalezli milost u Boha, je tou nejlepší obranou proti strachům a obavám.
Potom, co si vyslechla zprávu od Boha, Maria řekla andělovi: Jak se to stane? Maria nepochybuje o Boží všemohoucnosti, ale ptá se, jak se mám já zapojit do Božího plánu? Tím je pro nás vzorem odpovědi, jakou máme dát Bohu, když svým slovem vstupuje do našeho života. Člověk se nemůže vzdát své vlastní inteligence, ani své vlastní svobody. A ani Bůh v naší víře nikdy nepožaduje zřeknutí se vlastní rozumnosti. Pokud naše „ano“ Bohu má být opravdové, pak musí být důkladně zváženo a v tom je pro nás Maria velkým vzorem autentického odpovídání Bohu.
Anděl jí odpovídá biblickými obrazy, které byly každému Židu v Mariině době známé. Mluví o Duchu Svatém, který je Boží silou, tvořivou silou (při stvoření světa), která do ní vstoupí. Druhý obraz vysvětluje Marii, jaký bude její úkol. Anděl mluví o stínu, o moci Nejvyššího, která ji zastíní, což vyjadřuje přítomnost Boží (jak je popisována i na jiných místech Bible), která Marii obejme a bude chránit.
A tak Maria nakonec odpovídá: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ Dává se zcela k dispozici tomuto Božímu projektu.
Ukazuje se zde typický „Boží mechanismus“ povolání člověka Bohem. On nás zve do svého plánu. Pokud ho přijmeme, dává nám svoji milost, abychom ho mohli uskutečnit, i když se můžeme cítit nedostatečně zdatnými a slabými. Je to především Boží dílo, do kterého Bůh zve a zahrnuje své služebníky. Proto je zvěstování Panně Marii vzorem pro naše odpovědi na Boží povolání.
A na mně je, abych tomuto Bohu věřil podobně, jako mu věřila Maria. Protože nejenom tehdy, ale i dnes se mají dít Boží věci skrze ty, kdo Bohu uvěřili.