Tábor "Život podle Desatera"
Posledních 14 dní prázdnin jsme byli na letním táboře (od 14. do 28. srpna), a to již po několikáté v Mutyněvsi u krásného rybníka Mutina kousek za Jindřichovým Hradcem. Byly s námi třeba děti z Českých Velenic, ze Suchdola n. L., z Chlumu u Tř., z Majdaleny i odjinud. Spali jsme ve stanech s podsadou, před termínem nás mnozí „strašili“, že nám bude zima a kdo ví, jestli ještě budeme mít hezky. Nakonec jsme prožili krásné dva týdny plné sluníčka lákající ke koupání a ke hrám a zdaleka všechny noci nebyly tolik chladné, nejteplejší však snad byla poslední noc ze soboty na neděli. A pršelo jen v polovině tábora ze soboty na neděli.
Letošním tématem bylo Desatero Božích přikázání. Děti byly rozděleny do čtyř skupin po pěti, nebo šesti ve věku od sedmi do patnácti let. Po budíčku v půl osmé a po rozcvičce, při níž děti již tradičně lovily zvířátka na louce před stany, na ně čekal den plný her, soutěží, turnajů apod. Dopoledne nebo odpoledne jsme hlouběji pronikali do jednotlivých přikázání - po půlhodinové katechezi děti plnily nějaký úkol, např. přisuzovaly vypsané dobré vlastnosti a schopnosti svým družiníkům a vedoucím i jejich dospívajícím pomocníkům také. Mimo to se pak odehrály další hry, nebo jednotlivci bojovali o umístění v petanque, v indiánské hře a v plavání na matraci. Nějaký diplom, pohár či medaili dostal téměř každý, děti jsou totiž vždy rozděleny do dvou kategorií, a tak mají celkem všichni vyrovnanou šanci. A tak buď jako velcí (cca od 11ti let) nebo malí mohli uspět v již jmenovaných disciplínách, nebo v úklidu, v ranním lovu, ve znalosti přírody či jako člen vítězné skupiny. Pak to mají ještě snazší ti, kteří mají na táboře větší rodinné zastoupení, když neuspějí někde sami, zůstane to aspoň v rodině. Tak např. v indiánské hře v kategorii velkých nakonec o zlato mezi sebou bojovaly sestry dvojčata a v rodině byl i bronz, neboť ten u malých zase získala jejich sestřenice. Jenže o to se hůř fandí, a protože se mě zrovna tenhle případ týkal, tak jsem na otázku „Komu fandíš?“, byla většinou radši zticha.
Dobré příklady táhnou, a tak se čím dál víc dětí přidávalo k modlitbě. Na tábory totiž s námi jezdí děti z věřících rodin, které pravidelně chodí do kostela, ale i takové, které do kostela nechodí a jsou i tací, kteří pak o Bohu slyší na táboře téměř poprvé. Mši sv. jsme poprvé mohli mít přímo v neděli, je pro nás náročné jít někam do kostela, a tak kněze vždy pozveme. V tomto termínu mají často kněží dovolenou, a letos ještě navíc docházelo k výměně, proto za námi přijel otec Jaroslav z Pacova, který to neměl tak daleko a děti ho stále ještě znají. Mši sv. právě odsloužil v neděli vprostřed tábora a přespal u nás až do pondělí, kdy se také zapojil do programu a doplnil v jedné soutěži chybějícího člena ve skupince Sovy.
Na táboře samozřejmě nesmí chybět výlety a ty byly hned dva. V prvním týdnu jsme ve středu vyšli po zelené cykloturistické značce do Jindřiše a odtud odpoledne autobusem do Mutyněvsi a z ní již hravě do tábořiště. Trochu dobrodružství jsem zažila, když jsem se se sedmiletým Filipem vracela dřív, protože ho dost bolelo koleno a těžko by to došel celé. V pohodě a rychle jsme se do tábora vrátili, neboť nás po chvilce svezl jeden hodný místní člověk. Pozorováním jsme pak zjistili, že Filip, který měl stan na dřevěné podestě poměrně vysoko, si pomáhal právě tím kolenem, které měl pak asi namožené. Druhý výlet už tedy došel celý, protože jsme mu na zem před stan postavili malý pařez a už ho koleno nebolelo. Ve čtvrtek byla naším cílem ves Vlčice a v ní Muzeum České Kanady. Majitel Muzea nám nejprve ukázal pomník americkým letcům, kteří na konci 2. světové války zahynuli při sestřelení a poté nás zavedl do své usedlosti, kde na místě bývalých stájí i chlévů a na půdě vystavuje různé staré předměty. Bylo to pro nás velice zajímavé, můžeme vřele doporučit. Děti a zvláště holky ale nejvíc zaujala vnučka s koťátky.
Na závěr jsme dostali táborové triko béžové barvy s obrázkem a nápisem Život podle Desatera. Táboření se nám moc líbilo a jak napsal můj malý synovec, už se moc těší na příští rok. Velké poděkování patří všem našim dobrodincům a hlavně Bohu, jehož přítomnost jsme po celou dobu mocně cítili. Iva Hojková