Slavnost Zmrtvýchvstání Páně C
Jan 20,1-9
Velikonoce jsou pro nás příležitostí k prohloubení naší víry, k udělání dalšího krůčku v našem duchovním životě. Během roku věnujeme hodně času a energie našemu fyzickému životu, a tak je dobré si aspoň o Velikonocích udělat o něco víc času na náš duchovní život - pokud ho tedy chceme brát vážně a není pro nás jen nějakým zvykem nebo mrtvou tradicí.
Dobré je se zamyslet, jak na tom vlastně ta moje víra je? Nesklouzl jsem v ní podvědomě k představě, že Bůh je tu pro mě, a ne já pro něj? K představě, že můj život by měl jít hladce, k představě, že sám vím líp než Bůh, jak se věci mají dít? Upřímná odpověď mnoha z nás bude znít: Ano, do určité míry. Zjistíme, jak je pro nás bolestné přijmout Boží velikost a říci Buď vůle tvá. Ale když to dokážeme - přijmout Boha v jeho velikosti, tak nás to povede k poněkud překvapivému prožitku dříve nepoznané svobody. Mít totiž malého a ochočeného Boha může být sice pohodlné – ten nás ale nezbaví hněvu a strachu tváří v tvář různým životním zkouškám.
K přijetí Boha v jeho velikosti do našeho života patří také vypořádání se s otázkou Ježíšova vzkříšení a překlenutí oné propasti mezi abstraktní vírou a osobní, prožívanou vírou. Jak už kdysi poznamenal americký filosof Jonathan Edwards, jedna věc je mít pevné přesvědčení (opřené o shodu mnoha hodnověrných svědků), že med je sladký – a něco úplně jiného je med ochutnat! Pocítit medovou sladkost v ústech znamená poznat med úplně jinak a nesrovnatelně bohatěji, než by to kdy dokázala jakákoli racionální dedukce. A stejné je to s Bohem. Jedna věc je vyznávat, že Bůh je milující, mocný a moudrý – a něco úplně jiného je pociťovat tuto realitu ve vlastním srdci. Bible používá tento „smyslový“ jazyk velmi často. Žalmista nám neříká, abychom v Boží dobrotu jen věřili – zve nás, abychom ji „okusili“. Apoštol se v listu Efeským nemodlí, abychom v Boží slávu jen věřili, ale abychom ji svým „vnitřním zrakem“ také „viděli“.
Jeden z největších myslitelů křesťanství svatý Tomáš Akvinský 6. prosince 1273 přestal s psaním svého monumentálního díla Summa Theologiae. Na otázku svého přítele Reginalda, proč práci nedokončil, odpověděl, že zakusil „blažený zážitek“ Boží přítomnosti a ve srovnání s ním mu teď veškerá jeho teologie připadá jako pouhá „suchá sláma“. To neznamená, že by Tomáš svou teologii zavrhl, pochopil ale rozdíl mezi mapou Boha a Bohem samotným.
Proto je velmi důležité, aby se mi Ježíšova vzácná láska, jeho smrt a vzkříšení staly něčím mnohem víc než položkami v seznamu věcí, kterým jako křesťan „věřím“. Aby se mi staly nadějí, o kterou se celý den skutečně opírám. Jak napsal ve své nejslavnější větě sv. Augustin: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v tobě.“
Když se o toto začneme snažit, s vědomím, že k takové změně nedojde přes noc, že je třeba vytrvalosti, pak ve svém životě objevíme, že ty nejprostší radosti života se nám stanou zdrojem každodenního štěstí. Čím více ve svém životě začneme myslet na nebe, tím více dokážeme vnímat tento svět jako nekonečně vzácný Boží dar.
Oživme proto svou víru, ponořme se do hloubky Boží přítomnosti, nebojme se přijmout Boha v jeho velikosti, a staňme se my sami láskyplnými dary pro všechny lidi kolem nás.