Slavnost Nejsvětější Trojice
Jan 16,12-15
Dnešní svátek Nejsvětější Trojice nepřipomíná žádnou konkrétní událost, ale staví nám před oči to ústřední a nejhlubší tajemství křesťanské víry: tajemství trojjediného Boha.
Od starověku až dodnes se totiž lidé s tímto článkem víry všelijak potýkají a lámou si s ním hlavu, protože ho nemohou pochopit. Někteří teologové a některé církve ho přímo odmítli a odmítají, protože Bible o něm výslovně nemluví a protože si ho neumíme představit: jak může být Bůh jeden a zároveň trojitý? Není to zbytečná komplikace nebo dokonce kousek polyteismu? Neměli bychom raději trvat na tom, že Bůh je jeden a dost, jako třeba židé nebo muslimové? Když jsem působil na Sahaře a rozmlouval s tamnějšími muslimy a bavili jsme se o našich náboženstvích, tak občas zaznívala právě tato výtka, že my křesťané máme mnohobožství, protože věříme ve tři bohy. Křesťané ovšem nevěří ve tři bohy, ale věří, že Bůh je jeden, svrchovaný Pán a Stvořitel světa. Trojice nám ale zároveň připomíná, že si ho nemůžeme představovat jen jako lidského vladaře a mocného panovníka. Křesťan má mít vždycky před očima, že je také milosrdný a dobrotivý Otec, kterému na každém člověku záleží. Že člověka i svět miluje, protože sám je ve třech osobách, které se navzájem milují. Že Bůh není jen osamělá bytost, která všemu vládne, ale že zároveň také sám v sobě žije ve vztahu lásky mezi Otcem a Synem, jak Bible charakterizuje Ducha svatého.
My lidé jsme zvyklí zacházet s věcmi i s lidmi tak, že každý má nějaký název a nějaké jméno. Už v biblickém stvoření dává Adam zvířatům jména a Hospodin je jen jaksi potvrzuje. „Každý živý tvor se má jmenovat podle toho, jak jej člověk nazve.” (Gn 2,19) Staré národy přesně cítily, že když dám někomu jméno, a dokonce i když jen znám jeho jméno, mám nad ním určitou moc. I my to známe z běžné zkušenosti: když učitel ve třídě zná jména svých žáků, může každého vyvolat nebo napomenout. I u nás se už lidé zdráhají, dát si na zvonek jméno, protože je lepší zůstat anonymní. Zkus si mě vyvolat, když nevíš, jak se jmenuji! Američtí vojáci a policisté mají na uniformě jméno, aby si lidé mohli stěžovat, kdyby udělali něco špatného. U nás se tomu brání, ale mají už aspoň čísla a nejsou tak docela anonymní.
Takže znát něčí jméno znamená určitou moc - a tu nad Bohem nemůže mít nikdo. Nemůže si ho zavolat nebo vyvolat, může jen prosit a děkovat. V rabínské tradici se Boží jméno nesmí vyslovit, aby si člověk nepředstavoval, že si Boha může vyvolat jako žáka ve třídě. Jako křesťané věříme, že Bůh sám se stal člověkem a můžeme ho tedy oslovovat vlastním jménem Ježíš. Můžeme k němu mít osobní vztah a můžeme ho milovat, protože víme, že on miluje nás. To je nesmírná výsada, která chybí všem těm, kdo si sice myslí, že existuje něco nad námi, ale nemohou se k „tomu” obrátit. Nemůžete se modlit k „něčemu”, nemůžete je prosit ani mu děkovat. Na druhé straně právě s tím jménem vzniká nebezpečí, že bychom si mohli chtít Boha nějak ochočit, jako si umíme ochočit psa nebo i jiné lidi. Bohu smíme dokonce říkat „ty” a oslovovat ho „Otče”, ale nesmíme si nikdy představovat, že nám patří a že ho můžeme nějak ovládat, že Bůh bude skákat tak, jak já se budu modlit, nebo že se budu postit a Bůh mi pak splní mé přání. Bůh je nám blízký jako náš Stvořitel a Spasitel, ale ne jako ten, s nímž bychom mohli obchodovat nebo ho nějak ovládat.
Od rána do večera jsme zvyklí zacházet s věcmi, dělat si s nimi, co se nám hodí. S lidmi bychom to už dělat neměli, protože každý člověk je pro nás tajemství, do něhož nevidíme. Neměli bychom se mu dobývat do svědomí, ale počkat a spokojit se s tím, co nám o sobě řekne. A přece často chceme druhého člověka prokouknout a přijít mu na kloub, ovládat ho, úkolovat a poroučet. Tím spíš se musíme bránit stálému pokušení ochočit si i Boha a chtít ho ovládat. Mít totiž malého a ochočeného Boha může být sice pohodlné, ale taková falešná víra nás nikam nedovede. Naopak, při jakékoliv větší životní zkoušce v podobě nějakého neštěstí nebo vážné nemoci se nám taková povrchní víra rozpadne na tisíc kousků a takový člověk pak přestane věřit a chodit do kostela. Ve vtěleném Kristu nám Bůh sám vyšel vstříc až na samu mez možné důvěrnosti, a na tom křesťanská víra stojí. Tam ale staví neproniknutelnou bariéru, nepřekonatelnou zábranu lidské snaze pochopit a ovládat, zacházet s Bohem jako s věcí. A to je tajemství nepochopitelné Boží Trojice, tajemství dnešní neděle.