6. neděle velikonoční C
Jan 14,23-29
Podívejme se do našeho evangelia. Ježíš zde mluví o třech darech, které dává svým učedníkům. Dává jim své slovo, dává jim svého Ducha a dává jim svůj pokoj. A s tímto obdarováním potom vcházejí do světa ti, kdo mu uvěřili a kdo tyto dary přijali. Což můžeme být i my. Můžeme, pokud nečekáme stále a stále od Ježíše něco jiného, něco, co nám ani nedal, ani neslíbil.
Podívejme se tedy na tyto Ježíšovy dary. Především je to Ježíšovo slovo. Je to slovo osvobozující, slovo o Boží lásce a věrnosti, které vede na cestu následování Ježíše. Protože to není jen a pouze slovo lidské, ale protože je to slovo Boží v lidské podobě, je to slovo mocné. Není to slovo, kterým bychom mohli tlouci své bližní po hlavě, abychom je usvědčili z jejich omylů a špatností. Je to především slovo, které nás může osvěcovat, proměňovat a tak zachránit. Slovo věčného života, jak vyznal Petr (Jan 6,68). A toto slovo máme, podobně jako Maria zachovávat: a to ne jen jako respektovaný zákon, jako vnější normu, ale právě po vzoru Mariině je máme opatrovat ve svém srdci (Lk 2,51).
Další dar, který dává vzkříšený Ježíš, je pokoj. Pokoj, kterým zahrnuje své učedníky, ty, kteří mu nerozuměli, kteří ho opustili ve chvíli křižování, kteří se zdráhali uvěřit tomu, co říkaly ženy, když se setkaly s prázdným hrobem a se vzkříšeným Pánem. Pokoj, který znamená odpuštění i požehnání. Pokoj, který, jak říká evangelium, svět dát nemůže. Tento pokoj není klidem chvíle, ve které nás nikdo nevyrušuje. To není utišení, když odešla poslední návštěva s rozdováděnými dětmi. To je pokoj s Bohem skrze Krista, chvíle, kdy víme, že jsme Bohem milováni a že jsme u něho v bezpečí. Boží dar, který - právě proto, že je Boží - svět dát skutečně nemůže. Tento pokoj přináší každé setkání se vzkříšeným Kristem: v jeho slově, ve svátostech, ve společenství křesťanů, v modlitbě.
A konečně je tu vrcholný dar, který vzkříšený Kristus slibuje a posléze i dává, a to je Duch svatý. Ten Duch, který nás uvede do celé pravdy, kterého posílá Otec, který křesťany naučí a připomene jim všechno to, co je Ježíš učil. Tento dar Ducha není člověkem ovlivnitelný, nemůžeme ho uchopit tak, jako jiné předměty, ale přece je to dar, který můžeme s vděčností přijmout a který v nás může mocně působit. Jinak totiž budeme bezmocní, i když třeba budeme mnohé znát a umět. Znovu a znovu totiž uvidíme, jak jsme bez této Boží výbavy slabí, jak jsme slabí vůči zlu ve světě, vůči moci lidské omezenosti a hlouposti, vůči tomu, co se zdá být nad lidské síly.
Podívejme se ale do našeho obyčejného života. Může se nám zdát, že tam máme jiné starosti a jiné problémy, než je to, o čem jsme zde uvažovali. Že tam nám dary jako je Boží slovo, Kristův pokoj a Duch svatý, mnoho nepomohou. Kdybychom tak viděli náš život, byla by to téměř tragédie. Znamenalo by to, že chceme a dokážeme působit ve světě jen vlastními silami, že jednáme tak, jako by Ježíšovo vtělení nebylo. Jenže ono bylo, a tím se změnilo všechno. Ježíš Kristus, Boží Syn, vstoupil do lidských dějin a my, kdo jsme v něj uvěřili, bychom neměli vlastně už vůbec nic dělat bez něho, nejsme-li zcela nerozumní. Nebo alespoň nic z toho, na čem nám záleží, co považujeme za významné. Jinak totiž jednáme pod své možnosti, jinak zbytečně zůstáváme na úrovni těch, kdo nebyli Bohem přijati za vlastní!
Jsou Ježíšovy dary ve světě užitečné, působí? Ano, - ale jen tam, kde je člověk přijme a kde s nimi spolupůsobí. Jako křesťané jsme k tomu vybráni, vyvoleni. Uvědomme si proto, jakým úžasným způsobem jsme obdarováni a nepohrdejme Božími dary v našem životě.