5. neděle postní C
Jan 8,1-11
Když se podíváme na naše náboženství z odstupu, tak nás může napadnout zajímavá otázka: proč Ježíš, ačkoli vzdělaný rabbi, nikdy nic nenapsal, proč nám nezanechal nějaký zákoník, který bychom mohli do písmene plnit. Bylo by to přece všechno mnohem snažší, než pořád přemýšlet, jak to či ono Ježíš myslel a co máme dělat v dnešní době, chceme-li žít podle jeho vzoru. A to je právě to krásné na našem náboženství, že kdo ho chce žít opravdově a autenticky, tak si musí namáhat hlavinku, proto křesťanství nikdy nemělo a ani nemá být masovou záležitostí, většina lidí nechce přemýšlet, dávají přednost tomu, aby jim někdo druhý říkal, co si mají myslet.
Ale vraťme se k našemu dnešnímu příběhu. Na něm vidíme, že není pravda, že by Ježíš nikdy nic nenapsal, napsal, ale do prachu země. Ježíš se sehnul a psal prstem na zem. Je to úžasný paradox, že když už konečně Ježíš něco napíše, tak stačí aby zafoukal vítr a je to pryč. Já osobně miluji tyto paradoxy, které před nás Ježíš staví. Podobně jako paradox jeho vítězství, on zvítězil tím, že byl ukřižován jako nejhorší zločinec, ale jenom tak nás mohl spasit - otevřít nám bránu do života věčného a ukázat nám, že opravdová láska nezná mezí.
Podle legendy se traduje, že to, co Ježíš psal na zem, byly hříchy těch přítomných, kteří chtěli kamenovat tu ženu. A když si je četli a slyšeli Ježíšova slova, že jen ten, kdo je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem, jeden za druhým se vytratili. Ježíš i při jiné příležitosti nabádá své učedníky: nesuďte a nebudete souzeni, nebo mluví o tom, abychom nehledali třísku v oku našeho bratra, když ve vlastním oku máme trám. Na těchto příkladech vidíme, že toto téma bylo pro Ježíše velmi důležité. Nemáme soudit, kdo soudí, staví se na roveň Boha, protože tomu jedinému přísluší soud nad lidmi. A tak si my sami dávejme pozor na naše chování, jak my sami někdy až příliš lehce vynášíme soudy nad druhými. Možná by se dalo říct, že čím lehčeji odsuzujeme druhé, tím více nás to bude tížit při soudu Božím, před nímž vstaneme na konci svých pozemských dní.
Jediný, koho bychom měli soudit, jsme my sami. A obzvláště nyní v Postní době jsme k tomu vyzýváni, abychom zpytovali své svědomí a přistoupili ke svátosti smíření a připravili se tak na prožívání největších křesťanských svátků - Velikonoc. Zadíváme-li se do svého svědomí, pak v něm uvidíme, že tak jako tenkrát v chrámě Ježíš psal hříchy těch rozezlených mužů do písku země, tak je dnes vpisuje do našeho svědomí, stačí abychom si našli čas a klid a přečetli si je tam, a pak s upřímnou lítostí přistoupili ke zpovědi, která je zde proto, aby nás od nich uzdravila, abychom už nehřešili, jak to Ježíš řekl i té cizoložnici: Jdi a od nynějška už nehřeš! Využijme tuto úžasnou možnost, kterou nám Ježíš dává, nechme se osvobodit od našich hříchů a vraťme se do náruče našeho bezmezně milujícího Boha, který na nás čeká s otevřenou náručí jako otec na svého marnotratného syna z podobenství minulé neděle.