4. neděle adventní
Lk 1,39-45
Advent je vlastně takové období těšení se na setkání. Během Vánoc se obvykle setkáváme se svou rodinou, s kamarády a přáteli. Na té duchovní rovině se těšíme na setkání s Bohem, který se pro nás stal člověkem.
V dnešním evangeliu jsme právě slyšeli o jednom silném setkání, setkání ženy s ženou, člověka s člověkem, setkání s Bohem uprostřed nich. Příběh tohoto setkání dojal mnoho lidí, jako by to byl kousek nás, jako by nám bylo dovoleno číst a nahlížet tento biblický příběh společně s příběhy našich vlastních životů a naší vlastní víry.
Máme zde mladou ženu jménem Mirjam, která se snaží porozumět tomu, co se jí stalo: je tři měsíce těhotná. Pravděpodobně na své cestě ke strýci a tetě prožívá zmatenost mladé svobodné matky, která ještě neví, co s ní bude. V ústrety ji vychází pozdravit postarší Alžběta, která už má za sebou plodná léta a vlastně ani nemohla vůbec očekávat dítě. Ale i ona je těhotná a v podstatě tomu nemůže uvěřit, a jistě i ona se snaží porozumět tomu, co se jí stalo. Toto je příběh početí a zrození, na jedné straně Jana Křtitele, a na straně druhé Ježíše z Nazareta. Rozhodující je zde však setkání mezi oběma ženami. Velmi často, když se setkání mezi lidmi odehrává v hlubokém porozumění a je v plné harmonii, okamžitě to zajiskří mezi oběma - a nejen mezi oběma matkami, ale také dětmi v jejich lůnech.
Setkání dvou žen, setkání dvou matek, setkání dvou různých generací je dojemný příběh jedné vzrušující návštěvy.
Na starých obrazech - např. gotických nebo na ikonách východní církve - je tato scéna setkání Marie a Alžběty znázorněna mnoha způsoby a znovu a znovu převyprávěna. Není neobvyklé, že jsou na těchto obrazech Jan a Ježíš namalováni v mateřských lůnech a jsou dobře viditelní.
Je také velmi pozoruhodné, že v biblických jazycích slovo lůno má stejný význam, jako slovo milosrdenství. Tento tělesný orgán ženského lůna není jen sídlem života, ale je to také místo lásky, tepla srdce, milosrdenství a odpuštění. Proto děti tak živě reagují na setkání svých matek. Proto Alžběta oslavuje a žehná své neteři Mirjam. Proto Marie zpívá svůj chvalozpěv na Boží lásku a milosrdenství.
Jedno staré moudré přísloví říká: „Bůh nás často navštěvuje, ale my většinou nejsme doma“. Maria a Alžběta se navzájem našly, nechaly se najít Bohem, který je poctil svou návštěvou. Proto byly tak probuzeny a povzbuzeny. Proto z této scény jejich setkání vychází taková srdečná hřejivost. I zde platí: Blahoslavení ti, kteří věří a díky jejichž víře přichází Bůh na svět - i dnes, také teď a tady mezi námi.