3. neděle postní C
Lk 13,1-9
V těchto týdnech jsme v naší společnosti svědky velké mobilizace dobra, je to takový test křesťanskosti naší společnosti, o které se často mluví jako o ateistické. Ale pravá podstata křesťanství nespočívá v tom, kolik nedělních mší jsme odchodili, ale kolik dobra jsme vykonali. Jak učí Ježíš: Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Nebo jak to čteme v Jakubově listě: Co je platné, moji bratři, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Buďte s Bohem - ať vám není zima a nemáte hlad", ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není─li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.
A to je právě téma, o kterém mluví Ježíš ke svým učedníkům, když k němu přichází jeho krajané, aby mu podali špatnou zprávu o zabití Galilejců. Galilejci byli v Ježíšově době autoritám předem podezřelí, protože většina povstání proti Římanům začínala právě v Galilei.
Ti, kdo Ježíšovi přinesli tuto zprávu, byli jistě zvědaví na jeho reakci. Tehdy byl totiž obvyklý názor, že zlo se děje těm, kdo hřeší proti Bohu, že je to Boží trest. Jak to ale aplikovat na tyto Galilejce, kteří zrovna uctívali Boha přinášením oběti v chrámu, když došlo ke konfliktu s vojáky, kteří je zabili? Neudělali nic špatného, ba právě naopak, a přesto je Bůh trestá? To je otázka, kterou staví před Ježíše.
Otázka je to aktuální i pro nás, protože i dnes se bohužel najdou křesťané, kteří jsou schopni mluvit nebo dokonce kázat o trestu Božím za hříchy (coronavirus byl trestem, válka na Ukrajině je trestem).
Ježíšova odpověď je ale zcela jasná. Důrazně odmítá jakýkoliv vztah mezi hříchem a Božím trestem. Neštěstí se prostě dějí, jsou to situace, které se dějí v našem světě, a my z nich máme vyjít ne poraženi a ztrestáni, ale poučeni a lidsky vyzrálejší. Ježíš mluví o tom, že každý lidský život je křehký a zranitelný, proto ho máme využít k smysluplnému prožití, ke změně od sobectví k lásce bez hranic. Náš život zde na zemi je krátký a vzácný. Ježíš říká to, co se stalo těm Galilejcům a těm 18, na které padla věž v Siloe, se mohlo stát komukoliv, náš život je křehký, nepromarněte ho. Dejme svému životu smysl, prožívejme náš život s rozmyslem, aby nám neprotekl mezi prsty jako zrnka písku.
A proto, pokud si i v dnešní době někdo klade otázku, co jsem udělal zlého, že se mi to stalo (nemoc, nehoda), odpovědí je: nic jsi neudělal, to jsou věci, které se dějí, ty máš ale světlo Boží, které ti ukazuje, jak takovou situací správně projít, jak ji zvládnout a překonat, aby tě lidsky posunula na cestě k Bohu. Jak to svými slovy zdůrazňuje i svatý Pavel: Těm kdo milují Boha všechno napomáhá k dobrému (Řím 8:28).
A tak nás Ježíš vyzývá k obrácení. Obrácení je změna způsobu mého života, změnit hodnoty, podle kterých se řídím a rozhoduji. Obrácení neznamená, že si budu jen dávat větší pozor na to, abych nehřešil, ale je to jasné a zásadní rozhodnutí nechat si Kristem otevřít oči a žít podle jeho pravidel, řídit se jeho moudrostí. K tomu nám je dána právě postní doba. Abychom se tváří tvář zlu, které se kolem nás děje, zaměřili na kořen zla, který se nachází v každém člověku, což je pýcha a sobectví. A proti pýše a sobectví se neúčinněji bojuje pokorou a láskou.
Když se díváme na televizi, na ty hrozné zprávy, mnozí se pak jenom rozčilují pořád dokola nad tou hrůzou, ale Ježíš nám říká ne, spíše se sám sebe zeptej, co tyto události říkají tobě samotnému? A uvědom si, jestli ty sám žiješ svůj život, aby stál za to - pro tebe i pro druhé. Jestli svůj život věnuješ tomu, co má opravdovou hodnotu, co je trvalé, co zůstane.