2. neděle postní C
Lk 9,28b-36
Postní doba opakuje klíčové texty Písma a vede nás ke znovuoživení naší víry. Sestupme k těmto základům víry a ptejme se, na čem naše vlastní víra stojí.
Ježíš byl neustále v pohybu, putoval Izraelskou zemí. Jednou svým apoštolům promlouvá o utrpení, které ho čeká, po několika dnech vystupuje na vrcholek hory, kde zakusí blízkost svého nebeského Otce. Sestupuje však opět dolů, svádí boj proti ďáblu, uzdravuje, učí.
I náš život se podobá cestě. „Jednou jsi dole, jednou nahoře…“ zpívá jedna píseň. Zakoušíme okamžiky slávy a vzápětí procházíme zkouškami a trpkostí ať už svým přičiněním nebo cizím. Procházíme rozmanitou krajinou, vrcholky kopců, strmá údolí, rozlehlé pláně, hluboké husté lesy. Také střídáme různé denní doby, aprílově proměnlivé počasí, takže je nám zima, nebo zase horko, unavení jindy odpočatí.
Na cestě našeho života se dá bloudit nebo putovat. Žalmy k tomu nabízí svůj komentář: „Bloudili pouští, cestou pustin, město sídla Božího však nenalezli“ (Žl 107,4). Nebo: „Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť“ (Žl 84,6). Nikdo z nás nemusí, ale každý může zvolit svůj cíl, průvodce, způsob či formu cestování. Kéž by pro nás byl cíl, průvodce i způsob jediný, Pán Ježíš Kristus.
Ježíš vystupuje na horu, ne proto, aby byl proměněn, ale proto, aby se modlil v ústraní. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. Modlitba ho proměnila do té míry, že to poznali i učedníci, kteří tam byli s ním.
Když přemýšlím o tajemství Proměnění na hoře, chtěl bych nás všechny povzbudit, abychom i my vystoupili na to naše místo, kde můžeme prožívat důvěrné společenství modlitby. MODLITBA
Usebraná modlitba nám totiž dopřeje pohled na širší horizonty, zjeví nám budoucí slávu, rozdmýchá náš vnitřní oheň. Modlit se a modlit se s Písmem svatým v rukou znamená objevit, že Bůh má jinou rétoriku, mnohdy jiné úmysly, než jaké máme my. Kéž se k těmto momentům rádi vracíme, kéž se stanou posilou, až budeme ne na vrcholku, ale v hlubině, po krk v bahně, ve tmě a v psotě. Nezůstaneme však sami, neboť „i když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty“ (Žl 23,4).