2. neděle adventní
Lk 3,1-6
Autor těchto řádek, evangelista Lukáš, chce, aby všem bylo jasné, že nezačíná vypravovat nějakou pohádku nebo legendu, ale odkazuje se na zcela jasná a konkrétní fakta. Představuje nám konkrétní historické osoby. Zároveň tím chce také ukázat, že celá tato světská historie, mohli bychom říci politická, je propojena a provázána s posvátnou historií, nebo jak se také říká s dějinami spásy, dějinami milosti. Že celé tyto lidské dějiny budou ovlivněny a poznamenány tím, co Lukáš začíná vyprávět ve světle kázání Jana Křtitele. Dále také evangelista Lukáš představuje království, které má v této nové době svůj počátek, které začíná veřejným působením Pána Ježíše, který ihned mluví o Božím království.
V evangeliu jsme slyšeli výzvu Jana Křtitele: Připravte cestu Pánu. Slýcháme ji každý rok a možná, že si každý rok řekneme: ano, něco si odřeknu. Budu se snažit v adventu číst Bibli. Budu se modlit denně desátek růžence. Snad půjdu i ke zpovědi. A co dál? Nu, dál budou Vánoce, a já už s tímhle vším budu moci přestat a do Postu mám zase pokoj, že! Pojedu si zase chvíli po svém.
Ale ty popsané adventní činy mají svůj smysl pouze tehdy, jsou-li přípravou cesty pro Krista, který má vejít do našeho života a který tam skutečně vejde. Dá se říci, že všechny dobré činy (včetně smíření a odpuštění) jsou nakonec zmarněny, nejsou-li přípravou pro příchod Krista do našeho života. A nemylme se. Přijmout Krista nemusí být totéž, co jít k přijímání. Protože jsou i lidé, kteří k přijímání chodí, ale kteří vlastně Krista buď vůbec, nebo ne plně do svého života vpustí. Kteří si i nadále v něm vládnou sami, kteří se zachraňují svými činy a ne Kristovou milostí, kteří říkají "Pane, Pane", ale prosazují vůli svou místo vůle nebeského Otce ...
Ve Zjevení svatého Jana říká Ježíš: Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst - já u něho a on u mě (Zj 3,20). A jak kdosi trefně říká: tyto dveře mají jen jednu kliku - zevnitř. Kristus tyto dveře ani nevylomí, ani nevypáčí, je třeba je otevřít zevnitř - námi. Proto připravujeme cestu. Vždyť my jsme smrtelní a on má v sobě pro nás věčný život. My jsme plni lásky i nelásky, ale on je plný lásky. My s bídou nacházíme cesty k odpuštění a milosrdenství v plnosti, on je milosrdenství samo. Proto je tak nutné, aby k nám vešel, aby vešel do našeho života a aby ho celý beze zbytku vyplnil. Aby v něm zaplnil každý koutek. Teprve potom, když ho pozveme, pustíme ho dovnitř, teprve potom má celé připravování cesty smysl. Teprve potom od něho přijímáme to, co nám sám nabízí - věčný život, Ducha svatého.
Celé toto povídání by ovšem mohlo být jednou ze stovek výzev, které křesťan v životě slyšel, které sice neodmítne (řekne si: "ano, ano to je pravda, tak by to mělo být"), ale na druhé straně je také neuskuteční. Kdyby to mělo tak být, bylo by to k ničemu. Nejde o to, abychom zahořeli předsevzetími, která nesplníme, nadšením, které pomine. Jde o to, abychom tváří v tvář Božímu oslovení řekli s Pannou Marií (a s její vírou a pokorou): ať se mi stane podle tvého slova! Pak se opravdu začne něco dít. Pak ten, který stojí venku, vejde do našeho nitra. Potom ten, který řekl, že přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti, v nás začne svůj život rozvíjet. Potom ten, který se stal v těle Panny člověkem, začne v nás mocí svého Ducha jednat a především ostatní okolo nás to pocítí. Ježíšův úkol, jeho poslání, bude moci pokračovat také v nás. Toto není fantazie. Je to něco, co (pokud se tak už nestalo) může začít být skutečností hned, v tuto chvíli, kdy uvěříme a otevřeme dveře našeho srdce.